Třetihory trvaly bezmála 67 miliónů let.

Teplé a mírné klima přetrvává až do eocénu. V oligocénu se vytváří zalednění na Antarktidě a výrazně se ochlazuje. Ke konci oligocénu znovu nastává pozvolné oteplování. Výška hladiny světového oceánu během paleogénu značně osciluje.
Na počátku paleogénu již byly vyčleněny současné kontinenty. Pouze Antarktida a Austrálie se rozdělily až během eocénu.
Probíhalo intenzivní rozpínání mladých oceánů vyjma oceánu Tethys, který se postupně uzavíral. V oligocénu se začíná vytvářet i Severní ledový oceán (vzniká spojením původního Arktického oceánu se severní částí Atlantiku. Mezi Evropou a Asií, v předpolí Uralu, se nacházelo Turgajské moře. Asii a Severní Ameriku spojoval během celého terciéru kontinentální most v oblasti dnešní Beringovy úžiny. Jižní a Severní Ameriku stále oddělovalo mělké moře.
Alpínská mobilní oblast se uzavírá, vrcholí divergentní pohyby a ukládají se mocné vrstvy flyšových sedimentů.
Indický subkontinent se posunuje k severu a v oligocénu dochází ke kolizi s euroasijskou deskou za vzniku himalájského pohoří.
Pravděpodobně vlivem kolize Země s asteroidem se v Českém masívu počátkem paleogénu obnovila tektonická a vulkanická činnost. V této době vznikl podkrušnohorský a oharský zlom.
Podnebí bylo tehdy tropické, místo zimy byla jen krátká chladnější a deštivá jara, která se střídala s dlouhými a horkými léty. Důsledkem takového počasí byl úplný chemický rozklad hornin, vzniklý působením slunečního záření a vody. Odolával jedině křemen, z jehož drobných zrníček vznikal písek a z větších úlomků valounky. Chemicky rozložené živce se měnily v jíl - kaolinit. Koloidní kyselina křemičitá, uvolněná při tomto procesu, prosakovala do propustné písčité půdy a tmelila ji v pevné křemence, které se později staly surovinou k výrobě pravěkých kamenných nástrojů a zbraní. Nejstarším důkazem z dob paleocénu, eocénu a oligocénu jsou nyní již málo hojné křemencové balvany a kameny, ve kterých se našly otisky šišek třetihorních borovic Pinus Laricio, a jiná pestrá třetihorní flóra. Balvany se dají, i když dnes velmi obtížně, nalézt i v okolí Stradonic a Peruce. Matečnou horninou křemenců byly písky a štěrky krásnodvorského souvrství. Jsou to usazeniny toků třetihorních řek a potoků, které se v ničem nepodobaly nynější říční síti. Vulkanickou činností byly později zničeny a nahrazeny jinými řečišti.
Po tektonických změnách v paleocénu, byla v eocénu opět obnovena rozsáhlá parovina, takže ráz krajiny byl již sice zvlněný, ale bez kopců a hor Českého středohoří a Krušných hor. Vládlo zde velmi teplé subtropické až tropické podnebí, které vyhovovalo rostlinám typu stromovitých kapradin, palem, vavřínovníků, borovic, mastixií, sequoí, magnolií a vždy zelených dubů. Po velmi suchém období ve středním oligocénu následovalo ve svrchním oligocénu tropické dešťové podnebí.
Od konce eocénu a během oligocénu se obnovila vulkanická činnost, která zcela změnila ráz krajiny, až doposud rovinaté. Libochovicko se stalo dějištěm intenzivní sopečné činnosti, ve kterém po dobu 10 miliónů let desítky sopečných jícnů zasypávaly zdejší krajinu popelem a zalévaly lávou. Příčinou toho byl tlak alpsko-karpatského vrásnění na Český masív. Zbytky eocenní paroviny můžeme nalézt na Slánsku a Roudnicku. Jednotlivé vulkány Českého středohoří vznikaly v průběhu od 37 až 21 milióny let.
Hlavní vulkanickou horninou v Českém středohoří je čedič – bazalt.
V prvním stadiu vulkanické činnosti vznikala explozemi plynů výbuchová hrdla. Vyvrhovala sopečný popel a rozdrcené horniny z vrstev, kterými pronikala na povrch. Takovým příkladem je nedaleká hora Košťálov, proražená výlevem čediče (bazanit), kde se vyskytují i u nás neobvyklé horniny vytržené erupcí z hlubokého podloží. Další velmi známou diatrémou jsou nedaleko na Lounsku takzvaná „Kamenná slunce" v údolí asi 1 km jihovýchodně od Hnojnic, severovýchodně pod silnicí do Koštic. Jsou zde odkryty vulkanické brekcie, menší diatrémy, s četnými xenolity hornin křídového útvaru. Mezi nimi jsou nápadné větší bloky tepelně postižených písčitých slínovců (opuk), které tvořily mezi ostatním materiálem brekcií chladnější a pevnější jádra, Kolem nich je hornina paprskovitě rozpukána do podoby „paprsků slunce".

Zajímavý je i vrch Rohatec mezi Dubany a Křesínem. Zde byla čedičová výplň jícnu coby kamenolom vytěžena, takže při pohledu z vrcholku kopce dolů do bývalého lomu se vlastně díváme do původního sopouchu, jehož zachovaný obal tvoří tefra.
Sopkou byly i kopce Klapý, Viselec a Vrcha.



Karel Žebera ve své knize Říp, hora v jezeru, popisuje vznik hory Říp. „V oblasti dnešního soutoku Labe s Vltavou začaly na počátku mladších třetihor v některých pramenech probublávat plyny z hlubokého podzemí. Jiné prameny, u nichž se napájela zvěř a k nimž přilétali pro osvěžení ptáci, zmizely. Ryby ve vodních tocích a jezerech zneklidněly. Země se zavlnila, koruny stromů se zachvěly. Pohodu v přírodě vystřídal zvláštní neklid. Pak se zachvěla sama země. Za velkého rachotu a vzdáleného dunění se rozevřela a ze vzniklé trhliny vyrazil do obrovské výše černý kouř ve tvaru pinie. Trhlina se rozšiřovala ve válcovitý komín, z jehož hrdla začala Země chrlit úlomky hornin, sopečné bomby, lapilli, strusku a popel. Posléze se z jeho útrob vylil oranžový proud čedičové lávy. Vyvrženiny a vytékající roztavené horniny vytvořily kolem hrdla typický sopečný kužel. To byly počátky legendární hory Řípu na někdejší středočeské parovině.“

České středohoří tvoří nejen kupy čediče, ale je zde zastoupena celá řada typů různých vyvřelých hornin - láv, jako jsou tefrity, trachyty, fonolity (znělce) a mnoho dalších.
Krajina Libochovicka začala mít svůj osobitý ráz. Tropické klima, časté deště působily na rozpad vulkanických hornin, které postupně zvětrávaly v štěrky a jíly. S typickým rozpadem čediče v šestiboké útvary se můžeme setkat na vrchu Klapý. V údolích vlivem tektoniky začala vznikat první průtočná sladkovodní jezera. Takovým způsobem vznikla průtočná jezera pod Krušnými horami a později i v jižních a středních Čechách. Od tehdy již existujících Západních Karpat byl Český masív oddělen mořem Alpsko-karpatské předhlubně. Jihočeská jezera spojoval s tímto mořem průliv přes jihovýchodní Čechy, středočeské tzv. Kobyliské jezero pak průlivy dva: první ve směru dnešních toků Sázavy-Jihlavy a druhý ve směru Orlice-Svitavy.

zpět        vpřed