Karel Misař

U nás je klid - 1964

otcova malá vzpoura

BYDLÍME V NEJSTARŠÍ ČÁSTI MALÉHO MĚSTA. Tvoří ji zámek s parkem francouzským a s parkem anglickým. Park anglický přechází u řeky v park městský. Před zámkem kvetou na jaře a v létě tulipány barev bílých, červených i fialových a na některých záhonech jsou tulipány stříkané. Žluté červeně a červené bíle. Před zámeckým parkem je hotel s temným průjezdem, který v noci osvětluje lucerna. Vypadá to strašně starodávně, ale uvnitř lucerny je žárovka. Mezi zámkem a hotelem je pumpa. V zámku hrabě, pan z Herbersteinů. Teď tam bydlíme my a doktor Kříž. Doktor Kříž je archivářem a píše dějiny chmelařství v našem kraji. Snad proto, že hrabě je člověk už skoro historický, ačkoliv ještě žije, a doktor Kříž historik, sdružují lidé doktora se vzpomínkami na hraběte. V hospodě se ho na starého pána vyptávají a doktor si potom otci stěžuje, že jim nemá co říci, protože archivářem se stal až v roce šestačtyřicátém. Kupní smlouvy a bankovní převody nikoho nezajímají a on hraběte v životě neviděl. Otec hraběte znal, ale usmívá se a mlčí. Mlčí, když si doktor Kříž stěžuje, a mlčí i na schůzích, když mladí funkcionáři hovoří o tom, že zámek je nyní stánkem kultury (bývají v něm koncerty, v přízemí je muzeum jednoho moc slavného rodáka z našeho města a byt pro hraběcího nádeníka - to je otec).
Říkají: - A všechno to bohatství patřilo jednomu feudálovi, zatímco jeho dělníci bydleli v ratejnách tak strašných, že i kravíny jsou dnes lépe vybaveny. Pak ukazují na otce a vybízejí ho:
-Tady mistr by moh' vyprávět
Ale otec se usmívá, pokyvuje hlavou a mlčí. Lidé si o něm myslí, že je prosťáček, který sice hodně prožil, ale nedovede to už správně hodnotit. O jeho velikém sporu s panem von Herbersteinem snad nikdo neví.
V roce třiačtyřicátém přijal hraběcí vrchní otce jako kováře a vykázal mu i naší rodině jednu místnost v koutě hospodářského dvora. V oknech byly mříže a strop byl klenutý. V nejvyšším bodě klenutí byl zapuštěn malý, železný kroužek.
- Na tom se jednou oběsím, říkával otec.
Ale zazdil ke kroužku ještě jeden a udělal nám houpačku. Neoběsil se, ačkoliv důvodů k oběšení měl dost. Jednak ta hraběcí ubikace byla v pořadí devátá a jednak nás v té místnosti bylo sedm. Otec totiž od osmatřicátého roku vystřídal devět míst. Vždycky ho odněkud vyhodili. Proč, to ví asi jenom on. Otec tedy koval koně tažné, koně kočárové a koně jezdecké, dědeček, pokud mu to záducha dovolila, s nimi jezdil a matka ošetřovala hraběcí krávy. My jsme chodili se sestrou do školy a hlídali malého bratra. Babička nedělala nic, protože nemohla chodit. Ležela na prohnilém slamníku a den co den ztrpčovala všem život nářkem, že je na obtíž. Po roce nás bylo osm. Je to paradox, ale byl z toho nářek. Otec, aby dokázal, že umí více než kovat koně tažné, kočárové a jezdecké, navštívil kancelář s čepicí v ruce a s žádostí o přidělení většího bytu. S hrabětem se ovšem nesetkal. Vyhodil ho správce, rozeřvaný sudetský Němec, pak ještě za otcem vyšel a hulákal, že němečtí vojáci trpí více, protože otci jde jenom o byt, a jim o kejhák. Záhadou bylo, proč nebyl vojákem on, ale způsobily to zřejmě hraběcí styky s vysokými okupačními úřady. Doma otci všichni svorně vynadali. Mohl přece vědět, že s takovou žádostí se chodí k hraběti, a ne k jeho správcům. Než se dostal k panu z Herbersteinů, vyhodil ho správce ještě jednou. Že to zkusil do třetice, bylo způsobeno spíše jen tvrdohlavostí a vztekem než vírou.
Přednesl tedy potřetí svou žádost, tentokrát před hrabětem, který se čirou náhodou objevil v kanceláři vrchního. Hrabě, malý starý pán s orlím nosem a šedivými vlasy, ostříhanými na ježka, vyslechl otce, pak rozhodil ručky a obrátil se na správce:
- Na, also, Flott, co pro něho můžeme udělat? - Nic, řekl správce a ušklíbl se na otce.
Hrabě pohlédl na oba, znovu rozhodil ručky a opakoval po správci - Na, also, nic.
Otec asi nevěděl, co vůbec říká. Opakoval znovu, že tak, jak žijeme, se přece žít nedá. Když oba mlčeli, uhodil pěstí do stolu a zařval:
- Tak se tedy nedá nic dělat! No já to vydržím i tak, ale vy, vy se tady dlouho roztahovat nebudete. Es kommt der Tag!
Znovu uhodil pěstí do stolu a opakoval:
- Es kommt der Tag! Tak je to v té vaší písničce, ne?
Hrabě ustoupil o krok, oněmělý hrůzou. Správce zrudl, vzal obrovský svazek klíčů, mrštil jím o stůl, pak uchopil otce za klopy blůzy a vykřikl vztekle.
- Tak to jste se, kováři, splet, protože ten den už je tady! Ten den, opakoval a klepal klouby prstů o desku stolu, už je tady.
Otec se již usmíval a kroutil hlavou:
- Herr Flott, opakoval s důrazem, ten den teprv přijde a nebude to dlouho trvat.
Na to vypukla nová bouře, do které hrabě jenom syčel:
- Ach, pst, pst, Herr Gott, pst...
Nejhumornější je, že si to otec vlastně popletl. Považoval starého feudála za představitele třetí říše. Konečně, tomuto omylu propadlo více lidí...
Když nestačilo hraběcí delikátní pst, Herr Gott, pst, vykřikl hrabě vysokým hlasem aristokratického důstojníka:
- Držte hubu, držte hubu... oba!
V nastalém tichu ukázal ručičkou nejprve na otce: - Vy, kováři, mlčte !
Pak na Flotta
- A vy, Flott, buďte rád, že pro ten den vůbec nemusíte zdvihnout flintu.
Přistoupil k otci tak, že špičky hraběcích bot se dotkly kovářských bagančat a řekl velice tiše:
- Víte, vy člověče, co jste to řekl? Víte vy, co vás to může stát?
- Vím, řekl otec, dáte mě zavřít. Jenomže já už tam byl a já to vydržím. (Otec ve dvacátém roce seděl dva měsíce za organizování stávky zemědělských dělníků.)
- Ale tenkrát jste se vrátil, usmál se hrabě, a teď se už lidé nevracejí... Takoví jako vy, dodal po chvíli pomlky.
V tichu, které nastalo, bylo možno pozorovat tělíčka mrtvých much, jež visela bezvládně v pavučinách myší barvy, nebo stříbrné zimní mraky nabodané na větve prastarých stromů, nebo ponuré fascikly pozemkových knih, z jejichž dat nějak záhadně vyplývalo, že život není žádná legrace. Nikdo se na nikoho nedíval. Když otec, jemuž patrně došlo, co vlastně řekl, zvedl oči k hraběti, ukázala mu hraběcí ručka dveře.
Šel do hospody, kde seděl u zlaté sklenice slabého protektorátního piva do pozdní hodiny noční. Přišel po jedenácté. Nikdo nespal, protože všichni už všechno věděli. Dědeček seděl na rozviklané dřevěné židli, kýval svou úzkou, hnědou hlavou, která se podobala hlavě koňské, dopředu, dozadu, dopředu a dozadu. Babička se vrtěla na prohnilém slamníku a říkala
- Co s námi bude? Co s námi bude?
My jsme se sestrou houpali na houpačce bratra a pozorovali dědečkovu kývající se hlavu. Jenom matka řekla, že to musí brzy skončit. Do časného jitra druhého dne zabouřily rány na zatemněné okno.
Dědeček pokýval svou snědou hlavou, babička vyjeveně pohlédla na fialový zatemňovací plech a otec šel otevřít. Ale nestalo se nic, protože vešel pan Prchal, šafář, který rozděloval práci, s oznámením, aby otec počítal s tím, že bude ráno kovat Felixe. Felix byl hraběcí jezdecký kůň. Byl strašně vysoký a na jeho tenkých nožkách, které byly stále v pohybu, rychle tepaly drobounké žilky. Všichni pohádkoví koně vypadají jako on. Neměl křídla a z nozder mu nesršely jiskry, ačkoliv nebylo těžké si to představit. Říkalo se, že otcův předchůdce odešel jenom kvůli tomu koni. Bál se ho a nenáviděl ho a kůň se s ním po třetím kování vyrovnal tak, že mu přerazil strašlivým úderem holenní kost. Kovář z náměstí to odnesl napoprvé výronem do hrudníku. Městský lékař pan doktor Neubayer ho vyléčil křenovými a hořčičnými plackami. Otec si k prvnímu kování pozval dědečka, který se vyznal v koních daleko lépe než v lidech. Možná, že Felixovi padla do oka dědečkova úzká, hnědá hlava, která se tolik podobala hlavě koňské, protože se nechal okovat a nic se nestalo. Dědeček za to dostal od hraběte doutník a od té doby už ke kování nechodil. Nebylo třeba. Kůň se s otcem spřátelil a zvykl si na něho stejně jako na hraběte.
Pan Prchal tedy stál ve dveřích a mluvil o kování, ale otec ho hrubě odbyl, že se dědkovi na koně vykašle, ať si ho okovají s vrchním sami, a jestli to nedovedou, ať si k tomu pozvou pana Kleina, kováře z náměstí, protože ten toho umí asi tolik jako oni dva.
Pan Prchal, šafář, který rozděloval práci, z toho byl úplně vyjevený a jenom koktal, aby si otec nezahrával, že přece ví...
Otec na to, že ví, že ho ten pacholek vrchní nebo hrabě dají zavřít, ale on se nedá zmrzačit od nějakého koně, protože by se rád ještě dožil toho, až odtud oba potáhnou.
Pan Prchal jenom opakoval : no právě, právě, což mohlo znamenat, buď aby si to otec raději žehlil, nebo souhlas s tím, že je válka na sklonku a hraběcí dny sečteny. Pak rozpačitě odešel.
S dědečkem se o tom otec nebavil a babička asi nepochopila, oč vůbec jde. K okování koně nedošlo ani ten den, ani příští, ani žádný další den, ačkoliv pan Prchal si k nám mohl nohy uběhat s hraběcími příkazy.
Když se nedalo nic dělat, okoval koně pan Klein, kovář z náměstí. Kůň začal kulhat. Nejdřív na levou zadní, pak na obě a za několik dní se vůbec nehnul. Je zajímavé, že u nás doma o celé historii s koněm nepadlo ani slovo. Nechali to na otci, který chodil do práce a z práce, jako by se nic nedělo.
Mezi zámkem a naším bytem rostlo napětí, které skončilo naprosto nečekaně.
Bylo studené jitro únorového dne. Do oken s bizarními ledovými obrázky se dralo špinavé světlo. Matka vyhlížela rozpačitě zpod peřiny (dospávala, protože musela vstávat do chléva před čtvrtou), babička měla pootevřenou pusu a dědeček stál v pozoru. Ve dveřích byl hrabě a s úsměvem se hrnul k otci, který vstával' od plechového hrnku kávy.
- Přišel jsem se zeptat, jestli ještě věříte, že přijde den, říkal německy a podával otci bledou aristokratickou ručku.
Otec se rozpačitě usmíval, protože tento zásah byl naprosto nečekaný. Bylo absolutní ticho. Pojednou hraběti zmizel úsměv z tváře a hraběcí noha prudce dupla na špinavou podlahu.
- Tak přece, sakra, řekněte, co vám ten kůň udělal ! zařval hrabě vysokým hlasem.
Otec sklopil hlavu. Byla to trapná situace, protože na tu velikou, plešatou hlavu se v té chvíli všichni dívali. Trvalo to hezky dlouho, než ji otec zvedl a řekl: - Nic. Co by mi mohl kůň udělat? Hrabě ihned ožil a zvolal zoufale
- Dobrý bože, proč ho tedy necháte trápit? - Šlo by to spravit, řekl otec.
- No tak to spravte a... pokud jde o ten byt... nic nejde najednou... Konečně, poznáte sám, že jste se ve mně mýlil.
Všichni jsme napjatě čekali, co otec odpoví, ale on vzal čepici a řekl:
- Jdeme.
Dědeček, znalec koňských duší, postrojů a kopyt, se k nim samozřejmě přidal. V kovárně už hořel oheň. Otec si připravoval nářadí a mlčel. Umouněný učedník otci několikráte něco zašeptal, ale ten si ho vůbec nevšímal. Za malou chvíli přivedl kočí kulhajícího koně.
Pak dědeček držel na koleně Felixovu nohu a otec měl v ruce každou chvíli něco jiného.
Rašpli, kleště veliké, větší a malé, lesklý, podivně zakřivený nůž, kladívka jako hračky pro děti a kladiva kovářská a hřebíky a do běla rozžhavenou podkovu. Učedník lítal do kovárny a zase z kovárny. Hrabě hladil Felixovi tenký čumák, měl zakřivený obličej a stíhal učedníka přísnými pohledy.
Okna kanceláří proti kovárně byla plná tváří. Díval se pan důchodní a vrchní, dívali se všichni šafáři. Ženské se vyrojily z chléva a hleděly ke kovárně, kočí přestali zapřahat. Pan Suchý, který se v tuto chvíli před svým bytem myl tak, že si z maličkého hrníčku lil na prsty vodu, jíž si za mocného odfrkávání a funění potíral obličej, držel malý modrý hrníček, nefrkal a nefuněl, ale díval se překvapeně ke kovárně. Malí hodní lidé prožívali svůj veliký den.
Pak najednou kočí začali zapřahat, ženské zmizely v teplém chlévě, prázdná okna zářila studeně, pan Suchý začal frkat a před kovárnou se napřímily tři postavy, hrabě, dědeček a otec.
- Bude chodit? tázal se hrabě. - Bude, řekl otec.
- Tak pojďte se mnou, vyzval hrabě dědečka i otce. A šli středem dvora. Starý aristokrat, starý dříč a otec.
Byl den úřední. Jediný den v měsíci, kdy hrabě otevíral svou kancelář v zámku. Na nádvoří hrabě zrychlil a otec hrubě trhnul šosem dědečkova kabátu.
- Ne abyste si něco vzal !
Dědeček se jenom uraženě podíval.
Vešli do předsíně. Bylo tam šero. Mezi těžkými dubovými dveřmi a veřejemi bylo zasunuto mnoho bílých, modrých a žlutých obálek, noviny a cyklostylované úřední listy.
- Kafka, řekl hrabě starému kancelářskému sluhovi, vezměte poštu a pojďte s námi!
Vešli do kanceláře, kde je uvítala vůně doutníků, kožená křesla, těžká zasklená skříň a obrovský vůdcův portrét.
- Sedněte si, řekl hrabě a na jeho tváři hrál záhadný úsměv. (Tak divně se usmíval, říkal otec, že jsem dostal strach.)
Když oba usedli, dal si hrabě podat poštu a začal ji na těžkém, černém stole třídit. Otce a dědečka jako by nebylo. Hrabě vyřadil asi sedm obálek. (Dědeček později mínil, že jich bylo více.) Obálky seřadil jako karty a hodil je otci do klína.
- Otevřte to, zavelel a na jeho tváři byl stále ten záhadný úsměv.
Otec s dědečkem začali otevírat obálky. Dědeček stačil otevřít jen jednu. Jeho ruce byly uvyklé spíše opratím, než papíru.
- Čtěte, řekl hrabě.
Otec pohyboval rty a dědeček mu hleděl přes rameno. Dlužno podotknouti, že dědeček neuměl moc číst. Otec četl a pomalu odkládal dopisy na koleno. Bylo mu, jako by dostal palicí do hlavy, jak později vyprávěl doma, protože ty bílé, žluté a modré listy mu vzaly dech.
V prvém bylo udání na pana Suchého, že nezatemňuje okna. Druhý dopis označoval pana důchodního za posluchače zahraničního rozhlasu. Třetí pak oznamoval, že jakýsi sedlák z města již od začátku války ukrývá zbraně. Bylo tam přesně označeno i místo ve stodole, kde měly zbraně být. Doktor Neubayer, podle čtvrtého dopisu, ošetřil v noci neznámého člověka, který prý se již několik týdnů potloukal v našem kraji. Když otec dočetl, srovnal dopisy plné špíny, malosti a zrady a podíval se na hraběte.
Ani jeden dopis nebyl podepsán. Hrabě zvážněl:
- Ukažte, Kafka, obrátil se hrabě na kancelářského sluhu, ukažte tomu člověku, co s takovým svinstvem děláme!
Pan Kafka vzal z otcova klína dopisy, otevřel kamna a vhodil je tam všechny najednou. Pak hučící kamna zavřel.
Dědeček i otec vstali. (Jako dva školáci, vyprávěli oba později.) Když stáli ve dveřích, poklepal hrabě na místo, kde byly anonymy zasunuty, a řekl:
- To tady bývá skoro každý měsíc.
Vyprovodil otce i dědečka do předsíně, kde vyňal kožené pouzdro s doutníky a nabídl dědečkovi. Dědeček si vzal hned tři.
Před zámkem, tam, kde teď kvetou tulipány barev bílých, červených, žlutých i stříkaných, se otec i dědeček zastavili. Za války tam ještě stříkané tulipány nebyly, protože vznikly později samovolně degeneračním procesem.
Dědeček si pomalu zapaloval doutník. Když si zapálil, potřásl hlavou a řekl:
-A jeto. Otec mu neodpověděl. Až za dlouhou chvíli ho požádal: - Dejte mi taky jeden - ten doutník.
Doma se to všechno přetřásalo nesmírně dlouho. Vlastně až do jara. Až do dne, kdy pro hraběte přijelo velice vznešené auto s několika vyššími německými důstojníky a pan Kafka vynášel ze zámku objemné kufry a ukládal je do auta. Kočí přestali zapřahat a šklebili se:
- Už je to tady, už balí kufry... Tam bude asi zlata... a o vrchním nikdo neví !
Tak i jinak se bavili kočí mezi sebou.
Ještě než hrabě nasedl, rozběhl se ke kovárně. Stáli s otcem mlčky proti sobě.
- Auf wiedersehen, řekl hrabě, ale otec zavrtěl hlavou. - Tak tedy: sbohem, opravil se hrabě.
- Sbohem, pane hrabě.
Potřásli si rukama dost smutně a každý si myslel, že chápe smutek toho druhého.
Pak rozkvetly stromy a samozřejmě tulipány a před kovárnou se pátého května zastavil hlouček rozjařených mužů. Ze dvora, z města a i z okolních vesnic. Byli hluční a veselí.
Jeden z nich plácl otce přes rameno a ukázal na obrovská písmena “V", přišroubovaná k mřížím před zámkem, která po léta hlásala vítězství třetí říše a vybídl ho:
- Tak, mistře, jdeme sundávat a bude se bílit! Na to potřebujeme odborníka.
Jiný z hloučku ukázal na otce a potřásl hlavou: Ten od nich něco zkusil! Že je to tak, mistře?
Otec se usmíval, kýval hlavou a kroutil si cigaretu. Rezavá domovina mu třísnila černé prsty.
- Tak jdem na to, plácl vedoucí skupiny otce již podruhé přes rameno. Na co čekáte? Že byste se bál zrovna vy, tomu se mi nechce ani věřit.
Otec naslinil papírek, zapálil si, vyfoukl kouř a pomalu, pomalu a s důrazem řekl:
- Kdo to tam dal, ať to taky sundá!
Otočil se a pomalu kráčel k černým dveřím kovárny, nechávaje za zády udivený hlouček, záhony tulipánů, starý zámek i hotel, kde v noci září lucerna se žárovkou do temného průjezdu.

teta a stará garda

NAD ŠIROKÝM VCHODEM DO CHLÉVA MĚLY hnízdo vlaštovky. Pod střechou zase vrabci. Mezi hnízdem vlaštovčím a mezi hnízdem vrabčím byla dvě malá okénka s levandulemi, které občas kvetly bíle, ale zdola od chléva to nebylo vidět. Za těmi okénky bydlela teta. Už tenkrát byla tlustá. Nosila bílou zástěru. Když vešla do chléva, znamenalo to vždycky mrzutost. Prošla dvěma dlouhými řadami krav jako generál, pak uchopila cíp bílé zástěry, přejela cípem některé pokojně slintající krávě po oblém břiše a spustila rámus. Běhala po chlévě, cíp zástěry před sebou, a ukazovala kdekomu, jak je ten dobytek špinavý. Ženské to rámusení neměly rády. Říkaly, že dobytek je dobytek, a nemůže být stále čistý jako tetina zástěra. Ale teta měla svou hlavu a panovala ve chlévě jako král. Mohla si to dovolit. Byla ženou šafáře. Strýc byl takový střízlíček a žil v jejím stínu. Byl to sudetský Němec. Mluvil, jen když se opil, a to bylo jednou týdně v neděli odpoledne, ale povídal si jen se zvířaty. Pletl tenkýma nožičkama, procházel maštalemi, chlévy a vepříny a pořád vzdychal. V maštali si vlezl mezi koně, jednoho vždy poplácal po krku a vzdychal:
- Ja, ja, ty se máš nejlepší.
Pak šel mezi štětinaté vepře, škrábal je za dlouhýma placatýma ušima a říkal:
- Ach ja, ja, vy prasátka, vy se máte přece jen nejlepší.
Naposled to řekl ještě psovi, dlouhatánskému fousatému jezevčíkovi, pak kočce a šel si lehnout. Peřinu si stáhl přes hlavu, aby neslyšel tetino spílání, a za chvíli usnul. Teta jenom zavzdychala, což znamenalo, že kdyby nebylo jí, tak by strýce sežraly vši.
Jak se ti dva mohli vzít, to bylo záhadou celému statku. Kočí o tom často rokovali při pivě a ženské při dojení. Strýc byl tetiným druhým mužem. Ten první jí padl v první světové válce. Ani nevěděla kde. Byl poddůstojníkem z povolání a teta na něho nemohla zapomenout. Chlap jako hora. Lamželezo. Drzý a nezodpovědný. Kdyby s ním neměla dítě před svatbou, jistě by ji nechal. To říkala babička, která tetu ještě za svobodna honila se sekerou kolem domu a vyháněla jí z hlavy nápad toho “vraha" si brát. Ale najednou tady bylo to dítě, potom ovšem svatba a potom... no, potom ta válka. Tetin krasavec přijel poprvé s jednou medailí, podruhé s dvěma, teta se nadýmala pýchou, babička zatím umřela, a potřetí přišel jen strohý lístek oznamující, že feldvébl Zimmermann zemřel hrdinnou smrtí. Válka nakonec skončila, teta si vzala strýce, střízlíčka, šafáře nad dobytkem, aby “to nešťastný dítě" mělo přece tátu. Ale to si teta vymínila: podobenka prvního muže v uniformě, s kníry, hvězdičkami a medailemi v rámečku ze zkřížených větévek musela viset, v kuchyni ne, tam přicházeli lidé a byly by z toho řeči, ale v parádním tetině pokoji. Strýc tam ostatně stejně nechodil. A teta od té doby tloustla, prala bílé zástěry a strýcovy košile bez límečků, lomozila ve chlévě a dítě lásky, zlatovlasá Truda, byla náhle dospělá. Se sekerou ji teta kolem domu honit nemusela, ačkoliv toho byla schopná, vybrala si ženicha podle tetina gusta. Však se také jmenoval Gustl a byl Němec jako poleno. Byl koňákem v pivovaru. To jest vládl páru obrovských valachů. Tak obrovských, že se lidé v městě divili, jak vůbec může být kůň tak veliký. Ve všední den nosil Gustl velikou čepici a modrou zástěru. Ve svátek zase chlupatý, zelený klobouček, tyroláček, kamizolu a později, to už se zase schylovalo k nové válce, naleštěné boty s holínkami. Když zasvítil zuby v upřímném úsměvu a točil se kolem tety i Trudy, přišlo tetě vždycky k smíchu, jak se o její plavovlasou, copatou Mädchen mohl kdysi ucházet učitel z české menšinové školy, který pořádal s českým správcem, hospodářským radou a několika českými kočími a dojičkami vlastenecké besídky a divadlo. Teta, ovšem, proti divadlu a besídkám nic neměla, naopak, pilně je navštěvovala, zrovna tak jako české bály, byla přece sama Češka. Ale pro Trudu se ten člověk nehodil. Teta trpěla na správné muže. Když se začalo proslýchat, že správní muži v kloboučcích - tyroláčcích občas někoho zmlátili, strýc jenom bručel, bručel a uplivoval:
- Ach, Schweinerei, alles ist Schweinerei, a odcházel raději mezi vepře, které škrábal za dlouhýma, placatýma ušima, a byl-li opilý, říkal jim:
- Ach ja, ja, vy prasátka, vy se máte přece jen.nejlepší.
Teta takové zprávy také neměla ráda a hrozila nastávajícímu zeti červeným tlustým ukazovákem:
- Gustl, Jezus, Gustl, jak něco uslyším, že vy, vidlemi vás poženu z našeho domu.
A Gustl se nevinně usmíval, kroutil hlavou, že nic, a čeští kočí a české dojičky říkali, že je to pacholek, že je celé noci z domu a ke koním vstává jeho táta, aby nechcípli hladem.
Když pak čeští lidé začali na fasuňky a nákladní automobily nakládat své skromné majetky za dozoru veselých českých důstojníčků, chodila teta od jednoho k druhému, spínala své tlusté, červené ruce a říkala:
- Mein lieber Gott, lidičky mějte rozum, Němci vám nic neudělají, jsou to přece lidi jako my, co tady ten nešťastnej dobytek bude dělat, já to přece nestačím sama podojit a poklidit.
Ale oni jenom plakali a mlčeli. Tak teta také plakala, objímala sousedky, které ji opouštěly jedna za druhou.
- To je svět, to je svět, naříkala teta a Gustl se zatím prohýbal v městě pod otýpkami dubových ratolestí, jimiž zdobily německé báby a klackové jako on výlohy židovských obchodníků. Brzy na to, to už z českých lidí nezůstal ani jediný, skončila idyla dubových větví, Gustl se narychlo oženil, odvezl Trudu někam do říše, kde měli jeho příbuzní malé hospodářství, a rok po vypuknutí války byl povolán do armády. Ten odjezd do říše proběhl kupodivu hladce. Strýc sice bručel, protože měl dojem, že za okny s levandulí, nad chlévy s dobytkem hovězím a vepřovým, je přece jenom klid, ale celkem toho nikdo nedbal. Příliš dobře se vědělo, že jeho obzor je ohraničen prasaty s placatýma ušima, slintajícími kravami a koni se širokými hřbety, pomalými a důkladnými jako on. A teta byla toho mínění, že žena musí následovat muže, byť to třeba do pekla bylo. Trudě to bylo jedno, protože Gustl byl pro ni bohem a jeho přání zákonem. Během tří válečných let se teta stala dvojnásobnou babičkou. Poprvé to oplakala, podruhé taky, to plakala dvojnásob, protože ta druhá holčička dostala jméno po ní. Slzy jí padaly na dopis, který pak strýc bryčkou odvážel na poštu. Bryčkou proto, že kromě dopisu vezl i jetelové semínko, neboť Truda se po smrti staré Gustlovy tety stala hospodyní na tom malém hospodářství a hospodařila se stařičkým tchánem asi na šesti hektarech půdy orné i luk. Strýc se pak cestou z pošty samozřejmě opil ďábelskou pálenkou, kterou vařili se šafářem, spravujícím pole, luka a chmelnice, z melasy pro dobytek.
- Šafáři, říkal vždycky vrchní, kulhavý von Biedermann, zchudlý šlechtic, který se do armády pro svou chromou nohu nehodil, vy z té vaší šnaps jednou oslepnete.
Šafáři, ovšem, neoslepli a neoslepl ani kulhavý von Biedermann, když mu na východě padl jediný syn a on začal nasládlou šnaps pít ze zoufalství též.
Strýc se tedy opil tak, že stačil jen vypřáhnout a uvázat koně, pak se svalil pod žlab a procitl až ráno, když mu rozespalý kočí šlápl na ruku. S velikou obavou v prosté dušičce se vracel kolem páté hodiny domů s připravenou výmluvou, že se telila kráva, opatřil si dokonce i svědky, kdyby teta “kór vyváděla", ale tentokrát teta kór nevyváděla. Zastihl ji rozcuchanou na posteli s tváří zalitou slzami. Zůstal vyjeveně stát ve dveřích. Chudák stará, vůbec mu nepřišlo na mysl, že by teta plakala kvůli jeho pozdnímu příchodu. Však také ne. Když si sedl k ní na pelest, vyprávěla mu, slzy jako hráchy jí tekly po tvářích, že se jí zdál “takovej živej sen". Přijel Franz, její první muž, v uniformě. Chvíli přecházel po kuchyni, teta ho vyjeveně pozorovala a on se najednou před ní svalil na kolena, hlavu jí dal do klína a tolik, tolik plakal. Nahlas. (Vždyť já ho v životě neviděla zaplakat!) Pak zvedl hlavu a v čele měl takovou díru, že by tam prst prostrčil.- Já si myslím, řekla nakonec teta, že Gustl asi padl.
Strýc ji těšil, pokud mu jeho chatrná slovní zásoba, zahrnující několik druhů kořalek, pivo, krmení zelené i suché, choroby hospodářských zvířat a jména kočích, jeho podřízených, stačila. Těšil, těšil, ale nepotěšil, protože teta zatápěla a plakala, vařila kávu a plakala, plakala tak, že bylo divné, kde se v ní tolik velikých slz bere. Odpoledne kupodivu neplakala, ačkoliv za sklem kredence svítil telegram od Trudy, oznamující, že Gustl padl. Telegram přišel před polednem.
- Tak už jsi vdova, ty má holčičko zlatá, šeptala teta.
Od té doby byla jaksi zamlklá. Jednou, v sobotu odpoledne, ji strýc zastihl v parádním pokoji, dveře otevřené, jak klečí před těžkou dubovou skříní a přehrabuje prádlo. Vůně naftalínu se lila až do síně. Když teta uslyšela strýcovy kroky, vztyčila se, zatvářila se, jako by chtěla říci bůhví co, a řekla jenom tři slova:
- Pojedu za ní!
Strýc jenom hlubokomyslně pokýval hlavou, ale nemyslel si při tom nic, protože tetina rozhodnutí byla konečná. Strýcovi nikdy nezbylo nic jiného než hlubokomyslně se tvářit, aby zachránil reputaci, a mlčet. Kulhavý správce, zchudlý šlechtic von Biedermann, vyřídil tetě formality, teta navařila a napekla strýcovi samé věci, co vydrží, upozornila ho, kde je špek, kde vejce, a vůbec mu dala mnoho rad do života. Pak koupila u pana Michaloviče, poněmčelého Poláka, obchodníka s okurkami, solí, pepřem, moukou, petrolejem a jinými takovými věcmi, cukroví “těm holkám" a vlezla do bryčky. Strýc jí s dojemnou péčí zabalil tlusté nohy do chlupaté deky, kterou pokrýval koňské hřbety, bylo totiž takové jedovaté jaro, zamlaskal na koně a odhrčel s tetou na nádraží. Tam se nechal políbit na obě tváře. Udělala to takovým zvláštním způsobem, chytla mu šedivou hlavu, sešpulila rty a prudce ho políbila na jednu tvář, pak zvrátila hlavu nazad, podívala se na strýce a znovu ho prudce políbila zase na druhou tvář. Strýc byl z toho celý popletený a stále se ohlížel na koně. Neříkali tomu nic. No, a teta odjela.
Byla to hrozná jízda. Nejdřív to šlo. Teta jela, jedla a hlasitě hodnotila náznaky úrody podle vlekoucího se vlaku. Za moc to nestálo. Ta úroda. A potom - potom to nešlo. Jeli městy, o jejichž existenci neměla teta dříve ani tušení. Některá byla vybombardovaná. Ulice pusté. Okna osleplá. Zdálo se, že hrůzou, ale bylo to většinou ohněm a tlakovými vlnami.
V jednom takovém městě tetě řekli, že to dál nejde. Teta to těžko chápala, protože měla dojem, že železnice je k tomu, aby po ní člověk dojel k ovdovělé dceři a k vnoučatům sirotečkům. Ale nic naplat, musela vystoupit a vláčet své těžké tělo vypálenými staveními, podezíravými pohledy, silnicemi i polními cestami. Ani to jí nevadilo. Horší bylo, že čím více se blížila k cíli, tím bylo v krajině více mrtvo.
- Kdyby nebylo těch ptáků, říkala později, tak by to byl učiněnej hrob. Ten kraj. Dneska už tam nedojdu, řekla si a usedla špinavá, otrhaná a hladová na kraj lesa. Nad krajinou visel měsíc a přes ten měsíc jezdily bledé a svítivé a černé mraky. Pak se setmělo úplně, měsíc zmizel. Teta se bála lesa i otevřené krajiny. Ale někde se uložit musela. Dovlekla se tedy k velikému stromu, který nebyl ani v lese, ani v otevřené krajině. Stál asi tak šest metrů od lesa. Když k němu přicházela, začali z jeho koruny vyletovat velicí tmaví ptáci.
- Jakživa jsem takový ptáky neviděla, vyprávěla, když líčila svůj nocleh. Veliký jako husy a celý černý. A bylo jich tam! Snad sto.
Teta usnula pod tím stromem a krásně se jí spalo. Ráno ji oslepilo slunce. Když protřela oči a vstala, zaječela hrůzou a klesla znovu na zem. Před ní, za ní, vpravo i vlevo byly samé hroby. Čerstvé hroby. Hlína na nich zrovna zasychala. A těch křížů! Celý les křížů z bílého dřeva, které teď v paprscích slunce zrovna svítilo. Na hrobech vadly kytky bílé a kytky modré a kytky červené, květů drobných i květů velikých, květů bez vůně, protože jejich křehký parfém zahnal čpavý puch chlórového vápna, kterým tady bylo postříkáno kdeco. Teta spala na frontovém hřbitově. Zchromlá hrůzou batolila se v tom nadělení, aby už byla pryč. Dobatolila se ke vsi, která byla nedaleko.
- Já nevím, ale já hned věděla, že je to ta ves, kde Truda žila, vyprávěla pak doma a při této větě začínala vždycky plakat.
- Ale že ta hubená holka s dlouhatánskejma zlatejma vlasama, která pumpovala vodu na opuštěný návsi, bude moje vnučka, to bych neřekla nikdy.
Vnučka si tlustou, špinavou a rozcuchanou bábu pozorně prohlédla, způsobně řekla jméno a smrtelně se vylekala, když jí zmizel svět v tetině nepřehledné náruči.
- Aber Frau, nechte mě, já na vás nemám čas! Hlásek se tomu ptáčátku ztrácel v tetiných pažích.
- Mám doma sestru a ta má hlad. Celou noc proplakala.
Teprve nato se teta vzpamatovala a letěla do stavení. Cestou vysvětlovala dívce s dlouhými zlatými vlasy, že je přece babička, Grob mutter.
A cestou se také dozvěděla, že přišli vojáci, a to moc vojáků, maminku někam tahali, už je to den a noc a moc a hodně se střílelo a pak se nestřílelo, ale maminka se ještě nevrátila.
- Asi ji taky zastřelili, řekla dívenka nakonec.
- Já myslela že se z toho zblázním. Asi jsem tenkrát bláznivá byla, vzlykala vždycky teta.
- Já nechala holku holkou a letím znova k těm křížům.
Když tam teta doběhla, padla na rozrytou zem, šílená bolestí, zarývala prsty do hlíny a její tlusté tělo se třáslo výkřiky a vzlyky
- Trudi, Trudi, děťátko, holčičko, Trudi . . . malá . . . moje . . . Vstala klidná. V hlavě měla pusto. Na přilbě, která visela s ramene jednoho kříže, seděl kos a pískal, jako by se nic nestalo. Slunce také svítilo, jako by se nic nestalo. Jenom to chlórové vápno prozrazovalo, že se snad přece jenom něco stalo.
Vrátila se do stavení, zlíbala malou holčičku a doprovázena tou větší obhlížela dům. Pak ta malá začala brečet a ta velká za ní odběhla. Teta stála v tmavé selské ložnici. Nad manželskými postelemi se na ni zubil Gustl v uniformě SS. Fotografie byla barevně provedena.
- Stál tam jako hrobník.
Při této větě teta přestávala plakat. Šla blíž, protože na té zvětšené fotografii byla nějaká písmenka. Přiblížila k nim oči a četla:
My jsme ta stará garda, kterou má vůdce rád.
Teta u té fotografie dlouho stála. Nikdy nevyprávěla, co si při tom myslela. Pak ji vzala za dolní rohy rámu, zkusila nadzvihnout. Nešlo to. Zkusila to znovu. Zase nic. Vší silou tedy trhla a obrovská barevná fotografie s mužem, jehož měl vůdce rád, se najednou ocitla tetě přímo před očima. Odtáhla ji, otevřela okno, za nímž, jak už to na venkově bývá, bylo nějaké hnojiště nebo kompost či co, a vyhodila fotografii ven.
Ten den ještě uvařila oběd a večeři. Den nato sbalila děti, nějaké to prádélko a vyrazila na zpáteční cestu. Trvala jim tři měsíce. Ptát se po Trudě nemělo smysl. Dotazovaní byli nedůvěřiví, ale hlavně lhostejní, protože v té době měl každý svých starostí dost a každému někdo chyběl.
- Tady ti vezu ty naše ptáčátka ubohý, řekla pozdě v noci strýci, který se tentokrát skutečně vrátil od telení krávy.
- Já už jsem tě oplakal, řekl strýc smutně, a když se na něj teta překvapeně podívala, jak se klátí na tenkých, pavoučích nožičkách, jak je usmolený a zarostlý, tak ji vůbec nepojala hrůza z toho svinčíku, který strýc v bytě udělal. Vyprávěli si do rána. Holky spaly v tetině parádním pokoji. Ráno teta oblékla bílou zástěru a začala vařit kávu. Ta malá holka trochu brečela, tak ji strýc vzal na klín a obrovským křivákem odlupoval dlouhé třísky z polínek měkkého dřeva. Dvě položil křížem, vypadaly jako veliké X. Do horních i dolních rohů zapletl ještě dvě a jednu doprostřed. Pak jí to dal. Chvíli si s tím na zemi hrála, ale pak se to rozbilo. Vzala tedy hrst třísek a postavila se před strýce. Podala mu je beze slova. Tak jí tedy strýc udělal hračku znovu. Teta je pozorovala a slzy jí tekly po tvářích.
Za okny s levandulí, nad hnízdem vlaštovčím a pod hnízdem vrabčím, nad chlévy s dobytkem hovězím i vepřovým, očekávali všichni čtyři konec té velké války. Nic se nezměnilo. Jen Truda zmizela, jako by na světě nikdy nebyla, a dvě holčičky se objevily, jako by tady byly odjakživa. Nic se nezměnilo. Snad jenom to, že od tetina příchodu zmizela z parádního pokoje fotografie vojáka s hvězdičkami, kníry a medailemi. Fotografie tetina prvního muže. Teta myslela, že si toho strýc ani nepovšiml. Ale kdož ví? Možná, že si toho přece jenom všiml. Je to konečně jedno, že?

jednu plzeň pro pana Růžičku

MÁME KRÁSNOU HOSPODU. VCHÁZÍME DO NÍ z náměstí. Když pan Krása od Veřejné bezpečnosti ohlásí o půlnoci zavírací hodinu, vypije při tom svou kávu a sodu. Někdy se nám nechce domů, a to jdeme do zámku. Mineme pumpu, pomník slavného rodáka, postojíme u kašny, tvořené velikou rybou, z jejíchž nozder crčí voda, a díváme se na veliké stříbrné kapky. Jsou stříbrné, protože i měsíc je stříbrný a lampa u vchodu do zámku je také stříbrná. Pak si každý u té kašny nabere hrst písku a vylezeme na balkón. Písek házíme, na okno, aby nás uslyšel pan Pacovský, který je básník a dlouho do noci píše básně, ale nikomu je nedává číst. Pan Pacovský je v zámku správcem. Otevře nám okno a my tam vlezeme jeden po druhém. Doktor Neubayer, doktor Kříž, pan Mach, který je vedoucím v té krásné hospodě, pan Ptáček, kapelník, a pak ještě někdo, kdo se k nám přidá. Přidával se k nám pan Růžička, ale už se nepřidá.
Pan Růžička měl kdysi kolotoč, pomalovaný vílami, lochnesku s obludami, které cvakaly bílými špičatými zuby, a střelnici, pomalovanou růžemi a myslivci a psy a jeleny. Když ho jeho rodina odložila v našem městečku, tak už pan Růžička neměl nic. Jenom rozhalenku a na krku pestrý šátek a na hlavě myslivecký, ohmataný a promaštěný klobouk. A také nakřáplý, ochraptělý hlas. To bylo z poutí. U nás už ale neříkal takové ty pouťové průpovídky jako jeho mladší kolegové houpačkáři a komedianti. U nás říkal jenom:
- Hele, ty, dej mi jeden rum! Anebo
- Hele, ty, mladíku, zaplať mi jedno pivo!
My ovšem nejsme žádní mladíci. Doktor Neubayer už má být rok v penzi, doktoru Křížovi táhne padesátka a pan Mach s panem Ptáčkem jsou stejně staří a každému je čtyřicet roků. Ale nám to ani pan Růžička říkat nemusel. Protože uměl hezky vyprávět o moři a kormoránech, sloužil za první světové války u maríny, vždycky někdo z nás zvedl ruku a kývl na Roberta, který byl v té naší hospodě číšníkem, a řekl mu:
- Roberte, jednu plzeň, pro pana Růžičku! Anebo
- Roberte, pro pana Růžičku jeden rum!
A Robert řekl “prosím pánové", počkal, až výčepní natočí zlatý proud piva do vysoké sklenice, my totiž neradi pijeme z půllitrů, a pak přiběhl k našemu stolu, usmál se a řekl slavnostně:
- Jednu plzeň po pana Růžičku.
Pan Růžička utřel bílou pěnu, zabručel “tak na zdraví" a napil se. Pak si utřel vousy, které u mariňáka mohly vypadat výbojně, ale u odloženého houpačkáře vypadaly smutně. Když si zapálil nedopalek doutníku, začal vyprávět o moři a kormoránech, kteří vypadají tak trochu jako kachny, jenomže to jsou lepší letouni.
Před půlnocí mu číšník Robert přinášel harmoniku a někdo z nás ho vyzval:
- Zahrajte nám, pane Růžička, nějakou tu vaši starou písničku! Pan Růžička zabořil prsty do kláves a hrál. Hrál písničky tak staré, že už je nikdo z nás skoro ani nepamatoval.
Letos na podzim jsme mu udělali velikou radost. Už čtrnáct dní mezi nás pan Růžička nechodil a my jsme zjistili, že chodí k houpačkám a ke kolotoči a ke střelnici. Kolotoč vrhá zvláštní světlo. Osvítí jenom kruh lidí, kteří stojí pod ním. Ti pak vypadají trochu zsinale. Lidé za tím kruhem nevypadají nijak, protože jsou vidět jenom tmavé stíny. Tam stojí milenci, kteří se dívají bud na kolotoč, nebo na střelnici, anebo jeden na druhého. Tak se dívají nejčastěji. Obyčejně při tom pošlapou kytky, protože světelný kruh sahá dost široko a květinové záhony označují okraje náměstíčka, které je vyhrazeno houpačkářům. V té oblasti tmy mezi kytkami stával pan Růžička. Šlapal na povadlé floxy, jejichž vysoké stonky mu sahaly až ke kolenům. Byl opřený o hůl a koukal. Pořád se usmíval a koukal. Třeba hodinu nebo dvě nebo tři. Ale nestál na místě. Sledoval tmavý obvod ohraničený světly kolotoče a obcházel ho kolem dokola. Když jsme ho takto objevili, pan Ptáček řekl:
- Vidíte ho, dědka, jak smutně kouká? A doktor Kříž k tomu dodal:
- Že on by to ještě rád zkusil?
Pan Mach na nás mrknul a šel k opálenému, asi třicetiletému houpačkáři, který měl knír jako pan Růžička, rozhalenku jako pan Růžička a na krku pestrý šátek a na hlavě ohmataný, myslivecký klobouk. Chvíli spolu mluvili a pan Mach na nás při tom mrknul. Potom ten houpačkář šel k panu Růžičkovi. Přišel k němu, pohnul kloboukem, pan Růžička také pohnul kloboukem a trochu sebou trhnul. Pan Mach nám řekl:
- Pánové, a teď dávejte pozor!
Chvíli se oba houpačkáři dohadovali a najednou pan Růžička rozjařeně zabodl hůl mezi ovadlé floxy, které mu sahaly ke kolenům, a vykročil s tím opáleným houpačkářem ke kolotoči. Ten doprovodil pana Růžičku až ke dřevěným schůdkům a poodešel kousek od našeho hloučku. Tam se na nás přátelsky zašklebil a mrknul. Do šumu a práskání od střelnice, do monotónního skřípání houpaček zahřměl najednou chraplavý hlas pana Růžičky:
- Jen račte, dámy, jen račte, pánové!
Paluba kolotoče skřípala, lidé se hrnuli. Hlas pana Růžičky hřměl, ruce pana Růžičky obepínaly řetízky kolem sedaček. Kolotoč se zaplnil do posledního místečka. Pak přišel slavnostní okamžik. Klakson divoce zahrčel a sedátka, zavěšená na dlouhých tenkých řetízcích se pomalu, lehýnce rozvlnila a začala opisovat nejdříve útlé, ale pak stále větší a divočejší kruhy.
A pan Růžička stál, jednu ruku opřenou o trám kolotoče, jednu v kapse, usmíval se a gramofon řval, lidé pokřikovali a stříleli a přecházeli a milenci se dívali na sebe mezi floxami, kde trčela zapíchnutá hůl. Pan Růžička zvedl obočí, zatvářil se tajuplně a zhasl mocná světla, která ozařovala kroužící sedačky zavěšené na tenkých řetízcích. Sedačky se rozvířily, řetízky skřípaly. Mladé dvojice se do sebe zaplétaly a křičely nadšením hlasy hlubokými i hlasy tenkými. Pan Růžička si sedl, hlavu opřel o .trám kolotoče a zavřel oči. Píseň už dávno dozněla a on seděl a seděl. Oči zavřené. Pestrý šátek pod rozhalenkou. Myslivecký klobouk posunutý do týlu. Kolotoč se točil. Deset minut, patnáct minut, snad dvacet či pětadvacet, dnes už je těžko říci po jaké chvíli vypukl ten hrůzný křik, kdy lidé přestali střílet a civěli vyjeveně, flinty v rukou, kdy se houpačky zastavily a vzduchem mezi hvězdami, měsícem a zemí kroužily sedačky plné řvoucích a šílených lidí.
- Zastavte, zastavte to někdo! zahřměl najednou hlas pana Krásy od Veřejné bezpečnosti, který se spolu s opáleným houpačkářem a doktorem Neubayerem prodíral hustými davy lidí, které se rozestupovaly a utichaly. V hrobovém tichu zastavil ten mladý houpačkář kolotoč a rozžal světla. Na palubě kolotoče to bylo jako na divadle. Dole lidé bez dechu, nahoře někteří zvraceli, někteří se potáceli bezhlavě, někteří hloupě civěli vsedě. A pan Neubayer zvedal panu Růžičkovi víčko a sahal na zápěstí. Potom řekl dole shromážděným davům:
- Pan Růžička právě zemřel.
Několik vteřin bylo ticho. Lidé dole nechápavě hleděli vzhůru, kde seděl pan Růžička, po pravici s doktorem Neubayerem, po levici s panem Krásou, ozářený prudkými světly, převrácený ohmataný myslivecký klobouk u nohou. Pak se ozval tlumený šum, lidé se začali rozcházet a my jsme tam stáli a šeptem si vyprávěli o té divné smrti, dokud pana Růžičku neodvezlo veliké černé auto.
Pak jsme šli do zámku, pan Mach se ještě vrátil pro hůl zapíchnutou mezi floxami a připravili jsme něco, co naše město ještě nevidělo a asi už nikdy neuvidí, protože není druhého pana Růžičky, odloženého houpačkáře s knírem, rozhalenkou, pestrým šátkem a mysliveckým kloboukem. Vypravili jsme panu Růžičkovi pohřeb.
Třetí den po jeho podivné smrti shromáždili jsme se všichni u hřbitovní kaple. Doktor Neubayer v černých šatech, doktor Kříž v černých šatech, pan Mach v černých šatech, Robert a celé město. Pan Ptáček nebyl s námi a neměl černé šaty, protože stál před muzikanty ve stejnokroji pod smutečními vrbami.
Ačkoliv průvod nikdo neřadil, šli za rakví všichni houpačkáři, jejich děti, pak my a pak nepřehledné množství ostatních lidí. Pan Pacovský, který je básníkem a také předsedou výboru pro občanské záležitosti, měl nad rakví řeč, při které mnoho ženských plakalo. Když spouštěli rakev, dal pan Ptáček znamení a všemi to trhlo, protože hrál on a všichni muzikanti tu píseň o kormoránech, při které pan Růžička u houpaček zemřel.
Když to skončilo, šli jsme do hospody, v černém, tak jak jsme byli na tom divném pohřbu cizího člověka, cizí lidé.

bílý rips

HELENKA SE NARODILA VE STAROBYLÉM měšťanském domě, který nesl starobylý, dosti omšelý nápis:
Bože, žehnej tomu domu, dostavil jsem, nevím komu.
Ten dům byl plný obrazů mužů v uniformě i mužů bez uniformy, žen s rokokovými účesy i žen kamejových profilů. Bylo tam také mnoho knih s nápisy nejen českými a německými, ale i latinskými a řeckými. V době, když Helenka nosila ve vlasech dvě obrovské bílé mašle, se dokonce mezi dětmi šeptalo že v domě je uschována i opravdová lidská kostra, zubatá smrt.
Ludvík se narodil v domě s nápisem Koloniál. Tam sice nebyly obrazy mužů v uniformě i bez uniformy, ani obrazy žen kamejových profilů, zato však tam byly skleněné nádoby s cukrovím, které mělo tvary rudých malin, a s cukrovím s vypouklou včeličkou, s cukrovím v papírku, sudy s kyselými okurkami a veliké nízké plechovky s kyselými rybičkami. A v době, kdy Helenka nosila ve vlasech dvě obrovské bílé mašle, se mezi dětmi šeptalo, že se Ludvík má. Ale on se neměl, protože když dostal chuť na cukroví se včeličkou nebo když chtěl dát Helence cukroví v papírku, musel si ho od rodičů, kterým dům s nápisem Koloniál patřil, koupit za peníze, které si vydělal, když roznášel pytlíky s moukou a cukrem do domu s nápisem Bože, žehnej tomu domu, postavil jsem, nevím komu, do domu s nápisem Lékárna a paní ředitelové Freslové do domu s nápisem Spořitelna. Ten Koloniál ale později jeho rodičům vzali a pověsili přes něj nápis Jednota a ještě později Samoobsluha. Na starobylém měšťanském domě se nezměnilo vůbec nic.
Helenka i Ludvík byli stejně staří. Vídali se nejprve ve škole a na hřišti, později v zámeckém parku. Sedávali u kašny, tvořené velikou rybou, z.jejíchž kamenných nozder crčely dva tenké pramínky vody.
V kašně plavaly stříbrné a červené rybky, veliké květy leknínů a na podzim listy kaštanů v barvě mědi. V jedenácté třídě tam oba popsali mnoho papíru a veliké plochy zlatého písku chemickými vzorci, protože se rozhodli studovat na vysoké škole medicínu. Helenka z tradice, protože dům se starobylým nápisem byl domem lékařským od nepaměti a všichni, kteří z domu odešli, i ti, kteří v něm zůstali, byli lékaři. Pro Ludvíka, samozřejmě, tradice nehrála takovou roli. Když je omrzely vzorce, vzali se za ruce, seběhli do parku městského, odtud kolem chmelnice k řece. Loučili se dost pozdě u městské spořitelny. Ve chvíli, kdy hodiny na kostele Všech svatých odbíjely desátou a zlaté světlo pouliční lampy již ozařovalo dlouhý seznam padlých na pamětní desce v průčelí spořitelny, se oba rozhlédli a Helenka se nechala políbit na čelo. Pak se přesunuli pod ten dlouhý seznam, aby nebyli tak na očích, a chvíli tam stáli a mlčeli. Ne z piety k padlým, ačkoli mezi nimi, a to na prvním místě, bylo jméno Helenčina otce, který byl ostatně popraven fašisty měsíc před jejím narozením, ale proto, že se jim nechtělo domů.
MUDr. Martin Pilous bylo napsáno žlutými písmeny na mramorové desce zrovna pod nápisem ze žlutých písmen, který byl o něco větší a hlásal, že padli, aby vlast žila. Stáli tam i den před přijímacím pohovorem na fakultu všeobecného lékařství. A to byl pro Ludvíka veliký den, protože jím měl nastoupit dráhu těch, kteří s trubičkami v uších, zrcátky na čelech a bílých pláštích uhánějí v houkajících sanitkách. Stejně tak veliký den to byl pro jeho matku, bývalou kupcovou z koloniálu. Ludvíkův bílý plášť, trubičky do uší, zrcátko, všechny ty efektní rekvizity padaly v tom dni na misku vah jejího života, aby petrolej, lepkavá cukrátka tvaru rudých malin a lepkavá cukrátka se včeličkami, kyselé rybičky a kyselé okurky, ponižující “rukulíbám, paní ředitelová," “poklona, pane rado" a “nezlobte se, paní Studničková, dokud nezaplatíte, nic vám neprodám", všechny ty rekvizity, charakterizující život v předklonu, ochotě a píli, byly zváženy, bílým pláštěm vyváženy a nalezeny lehkými. Ba ten den měl vyvážit i zmizelý nápis Koloniál, jehož oprýskaný lak kryl miliónový obrat, dosažený zlodějskými úroky, prodejem “pod rukou" a připisovanými částkami těm, kteří si to nechali líbit.
Helenka si zato z pohovoru nedělala nejmenší starost. Její sestra Eva již studovala dětské lékařství druhým rokem a Helenku ani ve snu nenapadlo, že by sama mohla dělat něco jiného než medicínu. Den zkoušky byl pro ni jako každý jiný den a nevyvažoval nic, neboť život v jejím rodném domě byl vyvážen od chvíle, kdy její prapraděd stanul na půdě toho malého města jako chudý venkovský lékař.
Proto také nařídila Ludvíkovi, aby si udělal na kapesníku uzel, protože hned po pohovoru musí oba bezpodmínečně shánět po všech pražských obchodech s textilem bílý rips.
- Sestra na to nemá čas, protože dělá zkoušku z patologické anatomie, a já ten bílý rips musím mít, říkala Helenka do šera pod pamětní deskou, kde se den co den oba rozcházeli.
- A až ho seženeme, půjdeme k vaší mamince, aby to bylo co nejdříve ušité.
Ludvíkova matka byla zručnou švadlenou. Šití se ale věnovala soustavně, až když s jejich domu zmizel nápis Koloniál. Tenkrát jí to moc příjemné nebylo, ačkoli její manžel říkal, že je rád, že se toho zbavil a že ve sklárně si vydělá dvakrát tolik. Ztráta miliónového obratu, jehož dosahovali ve svém krámě, ji rozběsnila tak, že jednou prohlásila u řezníka, že je nejvyšší čas, aby přišel ten atom a rozflákal to všechno. Potom se ale uklidnila a začala přijímat zakázky na blůzy, sukně, šaty prací a šaty plesové. Jenom Helence ušila troje. Jedny z monofilu, jedny brokátové a jedny z monofilu kombinovaného tylem.
- Na vás je, Helenko, radost šít, říkala jí kupcová, máte nejkrásnější postavu ze všech děvčat, co pro ně dělám.
Ludvíkovi tedy nezbylo nic jiného, než udělat si na kapesníku uzel a promýšlet Helenčinu garderobu, kterou si chystala na cestu do Bulharska. Doma se pak dlouho do noci učil fyziku a pohádal se před spaním s matkou, protože najednou prohlásil, že silně pochybuje o svém úspěchu při přijímacím pohovoru.
- Helena v tom žije odmalička, vzdychl, a pak, její otec byl po praven fašisty, a my jsme živnostnická rodina a to má taky vliv na přijetí. Na matčin udivený pohled řekl rozpačitě:
- Měli jsme veliký obchod.
- Ano, ale když jsme s tatínkem začínali, měli jsme jenom holé ruce. A těmahle rukama, kupcová ukázala Ludvíkovi obě dlaně, těmahle rukama jsme se vypracovali. Ano, měli jsme veliký obchod a hlad jsme neměli ani za války, ale nikdy, pamatuj si to, nikdy jsme se nemohli ani v nejmenším srovnávat s těmi.
Ukazovák kupcové směřoval přes náměstí do temného okna, kde bydlela Helenka.
- Ty už nic nevíš, mávla rukou a usedla znovu k šití.
Helenka se před usnutím také s matkou pohádala. Ležela na posteli, četla detektivku, a když zhasla lampu na nočním stolku, vzdychla žalostně: - Jestli ten rips zítra neseženeme, tak teda nevím, co budu dělat... Paní doktorka, její matka, prohlásila, že tahle úžasná lehkomyslnost před zkouškou se jí určitě nevyplatí.
- Ale co, všechno umím, zabručela Helenka do polštáře, Eva toho neuměla ani polovic, co já, a přijali jí, tak jaképak strachy.
Druhý den oba absolvovali pohovor a rozběhli se po obchodech s textilem.
- Na to, co tam zkoušeli, jsme se v tom parku nemuseli dřít, říkala rozhořčeně Helenka, ohmatávajíc štočky látek. Atom! To přece dneska zná každé dítě. Nebo benzenová řada z chemie!
Po obědě, když už Helenka byla zoufalství samo, se jim podařilo v jakémsi zastrčeném krámku hledaný rips objevit. Prodavačka před nimi rozvinula dokonce obrovský balík. Teprve potom byla Helenka schopna uvažovat o hlavní záležitosti proběhlého dne.
- Ten první rok v koleji bydlet nebudu. V nižších ročnících jich dávají na jeden pokoj až šest. Nastěhuji se k tetě.
Ludvík nestačil obdivovat její optimismus a vůbec jej nesdílel. Doma pak před Ludvíkovou matkou, která brala od Helenky rips a také míru, Helenka jenom mávla rukou na otázky, co že zkoušeli.
- Je to legrace, prohlásila a nehodlala se dále bavit na toto téma. Prohlédla si módní časopisy, které bývalá kupcová objednávala dokonce ze zahraničí, nechala se Ludvíkem doprovodit ke spořitelně a pak teprve uznala za vhodné jít domů a tam mimo jiné prohlásit, že Eva tu zkoušku udělala za jedna a ten rips že s Ludvíkem sehnali jen taktak. Vyrozumění o přijetí dostali oba nečekaně brzy. Helenka lhostejně položila před matku list s universitní pečetí, který oznamoval, že splnila podmínky pro studium a je přijata na fakultu všeobecného lékařství.
Ludvíkova matka se nad podobným listem rozplakala, protože oznamoval, že Ludvík žádané podmínky nesplnil a na fakultu přijat nebyl. Odpoledne, aby to bylo celé, se nešťastná kupcová dozvěděla, že Helenku přijali, a večer se Helenka objevila v kuchyni, aby si zkusila ten výrobek z bílého ripsu, protože k moři jede už pozítří, a je tedy nejvyšší čas...
Kupcová se podívala na dívku uplakanýma očima, šla k šicímu stroji, vyňala z balíku látek a rozešitých věcí dosud nedotčený bílý rips, popošla k Helence, na rtech jí hrál ošklivý úsměv a hodila látku Helence pod nohy.
- Tady máte váš bílý rips, slečno, řekla dutě. Vezměte si ho! Odneste si ho! Já se vám na něj vykašlu!
- Mami ! vykřikl Ludvík a vrhl se Helence k nohám.
- Mami, přece nemůžeš..., říkal téměř plačtivě a sbíral bělostnou látku se země.
- Můžu, křičela již kupcová.
- Můžu se jí na to vykašlat, je to taky jediné, co můžu. Ať vám to, slečno, ušije třeba maminka a ať vám to hodně sluší.
Helenka stála jako solný sloup.
- Ale paní, vykoktala konečně, mne přece nemůžete vinit z toho, že Ludvík . . .
Rozpačitě a smutně se podívala na zdrceného Ludvika, který držel v rukou bílý rips a nevěděl co s ním. Kupcová jí nedala domluvit a rozběsnila se
- Ano, vy za nic nemůžete. Vy nikdy za nic nemůžete a vám se vždycky všechno podaří. Ale proč? Panebože, proč?
Kupcová se obrátila k dřevěnému křížku, který visel nade dveřmi, a silně změněným hlasem žalovala:
- Proč? Proč? Proč jsme se museli celý život dřít a na konec života nemít nic, vůbec nic . . .
- Slečno, obrátila se, slzy v očích, k Helence, zatímco my celé noci počítali a lepili potravinové lístky, to bylo, než jste se vy oba narodili, tak se ve vašem domě pilo taky do rána. Vaše maminka, paní magistra, panstvo ze zámku, nedělali nic jiného, než pořádali večírky, v zámku, u vás, u lékárníků... Celé noci, slečno! A my lepili lístky! Jen se zeptejte maminky, kdo ztratil v kašně zlatý náhrdelník šest měsíců předtím, než jste se narodila. Byla to vaše maminka, slečno! A kdo nemohl jít k nemocnému člověku, protože byl opilý namol? Váš tatínek, slečno!
Kupcová mluvila a mluvila a byly to řeči hrozné, řeči špinavé, z nichž splýval zápach kyselých ryb a octa a petroleje, které se lepily jako ohmatané, špinavé protektorátní peníze, jako úvěr, jako roztřepené knížky, kam kupcovi psávali deputátníkům dluhy od měsíce k měsíci, od roku k roku.
A když kupcová přistoupila až k Helence, ztlumila hlas a s posměchem, obličej proti obličeji, zašeptala: A váš tatínek, slečno, abyste to věděla celé, nebyl žádný hrdina, jako to o něm píší na spořitelně. Víte přece, že je tam napsáno Padli, aby vlast žila? Váš tatínek, slečno, byl zatčen pro šmelinu, víte, pro šme-li-nu. S léky !
V té chvíli Ludvík znovu vykřikl: - Mami !
A utekl na schody, kde se rozplakal.
- Přišli mu na to, křičela již zase kupcová, ale nedokončila. Helenka se otočila, vzala se židle bílý rips a mlčky, vzpřímena jako socha, odcházela z kuchyně.
- Heleno, Helen, Helenko, běžel za ní Ludvík, prosím tě, přijď do parku, musíme si to vysvětlit . . .
Helenka se nedívala vpravo ani vlevo, ani dozadu, kráčela drobnými, pevnými kroky, slzy v očích, po tmavém průjezdu kupeckého domu, po šikmém náměstí. A když se na ni někdo překvapeně podíval, pozdravila ho s úsměvem ve strnulém obličeji, jako by se nic nestalo.
Doma hodila bílý rips do své skříně a po večeři se dlouho před zrcadlem upravovala.
- Kam jdeš, Helenko? zeptala se matka s úsměvem. Helenka jenom pohodila hlavou.
- Helen, přestaneš s tím, viď? usmála se paní doktorka. Víš, na co myslím, že? Budeš teď mít jiné starosti...
- Ano, maminko, odpověděla Helenka způsobně, je to dneska naposled, víš? A políbila matku na čelo.
V parku u kašny, tvořené velikou rybou, z jejíchž kamenných nozder crčí voda, se sešli s Ludvíkem.
Chvíli stáli proti sobě a mlčeli.
- Řekni mamince, začala Helenka pomalu, řekni mamince, že mě vůbec nezajímá, proč tatínka zabili. Že pro mne, víš, pro mne je důležité, že se před smrtí asi bál a že před smrtí myslel možná na mne, která jsem se teprve měla narodit. A také jí řekni, že mě vůbec nezajímá, kde maminka ztratila náhrdelník a proč, ale že si moc dobře pamatuji, jak se vracela v noci utahaná od pacientů a my jsme ji znaly jenom podle toho, co nám napsala na noviny, že máme dělat. To řekni mamince, víš?
Chvíli bylo ticho. Hodiny na kostele Všech svatých začaly odbíjet devátou.
- A teď jdi domů, řekla Helenka.
- No tak jdi domů, rozkřikla se plačtivě. Na co ještě čekáš?
A když se Ludvík nehýbal, chytila jeho hlavu do dlaní, políbila ho na ústa a utekla směrem k náměstí, kde stál dům se starobylým, omšelým nápisem, plný obrazů mužů v uniformě i mužů bez uniformy, žen s rokokovými účesy i žen kamejových profilů, dům, který byl domem lékařským od nepaměti.
Ludvík za ní ještě chvíli koukal a pak pomalu, co noha nohu mine, zamířil k domu, který kdysi nesl nápis Koloniál a byl plný cukroví, které mělo barvy rudých malin nebo vypouklou včeličku, k domu, v němž jeho rodiče dosahovali až miliónového obratu, jehož ztrátu měl vykoupit jeho bílý plášť a diplom, ale nevykoupil.

Josef

ÚPLNĚ NA KONCI MĚSTA JE DŮM OBEHNANÝ zeleným drátěným plotem. Za plotem rostou smrky, ale jiné, než rostou v lese. Smrky za plotem mají větve až na zem. Smrky v lese mají větve jen nahoře. Kromě smrků rostou za plotem také moruše a hlohy. Do domu chodí čas od času pionýři, čas od času, třeba na Den žen, prvého máje a devátého máje, tam chodí pan Ptáček se svou kapelou, jednou za týden pan doktor Čermák. Pan doktor Čermák je starší pán. Má dceru Hanu, která studuje prvním rokem medicínu, a syna Sváťu, který se před pěti lety oženil. Na domě, kam docházejí pionýři, kapela pana Ptáčka a pan doktor Čermák, je elipsovitá cedule. Na té ceduli je státní znak, pod státním znakem je nápis. Ten nápis zní
DŮM DŮCHODCŮ
Po písčitých cestičkách mezi smrky s větvemi až na zem, hlohy a morušemi se procházíval malý šedý pán v černých šatech a šedém klobouku. Procházel se a každého, koho potkal, vzal za klopu kabátu nebo za cíp šátku nebo mu položil ruku na rameno. Za klopu bral pana Ptáčka i pana doktora Čermáka. Držel tu klopu kostnatými prsty a říkal:
- To, že za mnou žádný z nich ještě nebyl, to mi těžkou hlavu nedělá. Peníze se těžko vydělávají a oni mají děti. A děti - ty něco spotřebují! Sám jsem jich vychoval sedm. Sedm děti, a práce nebyla. Kolikrát jsme si s mámou od huby utrhovali... Však na to chudák zašla.
Mluvil nevzrušeným hlasem starých dříčů. Jenom se tu a tam trpce usmál. V chudobinci mu říkali Josef. Jak se jmenoval dál, to nikoho nezajímalo. Nepotřeboval své jméno. A k čemu také? Snad jiní, kteří dostávali ještě dopisy a návštěvy, snad ti. Malý šedivý pán v černých šatech, kterému říkali Josef, ne.
V domě na konci města už žádný polír neprohlížel tu zhroucenou schránku jeho těla, v domě obehnaném zeleným drátěným plotem už nikdo nezkoumal, kolik práce z ní lze ještě vysát. V domě mezi smrky, morušemi a hlohy se už nikdo neptal: jak se jmenuješ a kde jsi dělal předtím. Jenom jedna věc toho starého pána mrzela: on se k němu totiž nikdo nehlásil. A ti staří lidé v chudobinci to věděli.
Když přišel mezi ně, ukazoval všem hrdě “podobenky" svých sedmi dětí. Nic při tom neříkal, ale stejně všichni věděli, že by od nich rád slyšel slova uznání. Takhle kdyby mu řekli:
- Josefe, jsi pašák. Kdo by to do tebe řekl, žes tolik dětí na svět přivedl a do světa připravil.
Ale neřekli nic. Nejvýš ještě: - Ach jo, jak ten čas letí.
A co by mu také říkali? Měli svých starostí dost. A on chodil po písčitých cestičkách mezi smrky, morušemi a hlohy a sliboval. Sliboval stařečkům a stařenkám, sliboval panu Ptáčkovi, který tam občas přivedl svou kapelu, sliboval panu doktorovi Čermákovi, který měl dceru Hanu v prvním ročníku medicíny a syna Sváťu:
- To oni za mnou takhle v roce nemůžou, ale jen počkejte, až budu mít svátek. Na to se u nás drželo. To oni přinesou nějakou tu lahvičku, cigára, holky napečou cukroví a vnoučata mi dají kytku. Já sice na ty kytky moc nedržím, to máma, ta byla po kytkách jako blázen. Však jich taky moc neužila. Pořád jsme byli v městech, co jsou fabriky, a kdepak tam uvidíte kytku?
Tak breptal stařec a snil o svých velikých synech a vdaných dcerách, kteří všichni přijedou s vnoučaty na jeho svátek, přivezou lahvičku, cigára, napečou cukroví a darují kytku. Na tu kytku on sice nedrží, ale potěší ho to.
Že je v chudobinci, v domě na konci města, mu na mysl nepřišlo. Své představy stále zasazoval do prostředí chudých domků dělnických čtvrtí, kde lidské životy byly ovládány továrními sirénami, kde se milenci milovali ve skládkách, k nimž vedly cestičky se sporou trávou, kde světlo měsíce se mísilo s kalnou září vysokých pecí. Jeho řečí si už nikdo nevšímal. Opakovaly se den po dni téměř rok. A rok je dlouhá doba.
Moudřejší sice mírnili jeho sny o svátku, říkajíce, že na dětech se vděku nedočká, ale on mlel svou, chodil, ukazoval “podobenky" .a o svých dětech vyprávěl samé hezké věci.
Ale na Josefa nikdo nepřijel.
Stařec sice vykukoval, vycházel naproti, “podobenky" tajně prohlížel a říkal : to oni spíš odpoledne nebo k večeru. Ale bylo to marné. Nikdo nepřinášel s významným úsměvem lahvičku, ani děti neklátily svými pugéty.
A ostatní starci a stařenky si prohlíželi Josefa s posměchem, jako by chtěli říci: vždyť jsme to věděli. (Alespoň starý pán si myslil, že si ho tak prohlížejí.)
A moudřejší říkali: na dětech se vděku nedočkáš. A jízlivější byli jízliví.
Starý pán se ostatních počal stranit. Na “podobenky" zapomněl. Neměl najednou pro co žít. Políři si ho neprohlíželi, činži nikdo nevymáhal a děti... děti starého pána opustily.
Za půl roku zemřel. Vypadal v rakvi jako veliký, smutný pták. Pro anatomický ústav nebylo problémem opatřit si jeho mrtvolu pro své účely.
- Je lehkej, řekl zřízenec svému kolegovi, když vynášeli celkem malou, černou rakev.
- To tyhle starý bejvaji, odpověděl druhý zřízenec.
Pak byl stařec do jara ve formalínu. Když vylezlo slunečko a přešla matějská pouť, vyhlásil profesor letní pitevní termíny. Na černé tabuli ve vestibulu anatomického ústavu byli vypsáni posluchači ve skupinách podle pitvaných krajin: ruka, noha, hlava a krk, břicho, hrudník.
V chladné pitevně na mramorovém stole tvaru elipsy s kanálkem uprostřed, ležel šedožlutý stařec, který se podobal velikému, smutnému ptáku. Na noze měl přilepenou cedulku se jménem: Josef Kulhánek 1954.
- A tady budeš hledat quadriceps femoris a tady běží sartorius, poučoval demonstrátor dívenku, která stála ve skupině bílých plášťů. Prst demonstrátorův sjel po žlutém stehnu až k cedulce. Všechny oči se tam obrátily.
- Jé, on se jmenuje Josef, vypískla dívenka, a dneska je zrovna Josefa. Mezi studenty vypuklo nadšení. Jeden po druhém starci blahopřáli k jmeninám a potřásali jeho vlhkou, tuhou pravicí. Na černé tabuli s nápisem Vyhlášky prosektora se objevila veršovaná gratulace.
Pitvy trvaly týden a byly zakončeny popitevním pohovorem. Byla to taková malá, ale důležitá zkouška.
Když dcera pana doktora Čermáka, která se jmenovala Hana a studovala prvním rokem medicínu, přijela na neděli domů, ukázala otci index, kde měla zaznamenáno výborné hodnocení pitev.
- A představ si, tatínku, řekla Hana, že ten, co jsme ho pitvali, se jmenoval Josef a pitvali jsme ho zrovna na Josefa. Napsali jsme mu na tabuli gratulaci ve verších a byla to hrozná legrace.

pan Ryba

JEDNOHO DNE ZAČNEME MYSLET V DESETIletích. Překvapí nás, že již před deseti lety jsme prožívali největší lásku svého života, nastupovali do zaměstnání, pronášeli soudy a názory, jimiž jsme se pokoušeli změnit, či alespoň trochu ovlivnit běh života. Většinou pak zjišťujeme, že o naše soudy ani o naše názory vlastně nikdo nestál a že bylo docela zbytečné vykouřit během rozčilené diskuse třicet cigaret, že bylo zbytečné vypít tolik vína pro nešťastnou lásku, že bylo zbytečné chodit celou noc po nábřeží a ráno vstávat s hlavou třeštící a nedočkavě zvedat sluchátko telefonu a znovu spěchat na to nábřeží a do té kavárny a do toho parku.
Když nám to začne myslit v desetiletích, zjistíme, že náš zásah do běhu světa zůstal nepovšimnut, že si zaboha nevzpomeneme, jak ta naše největší láska vlastně vypadala, a někdy nás popadne chuť se vrátit a přezkoumat, jak to vlastně bylo a proč to skončilo a jaké by to bylo, kdyby to neskončilo. A třebaže to nábřeží dosud stojí a ty kavárny jsou dosud v provozu a parky nejsou vymýceny, nikdy se nevrátíme.
Když mi to začalo myslet v desetiletích, tak jsem si vzpomněl na pana Rybu. V době velikých prvních lásek, v době, kdy jsme ovlivňovali a převraceli běh světa, byl penzionovaným bankovním ředitelem. A protože v té době nás rodiče nutili chodit brzo spát, abychom mohli ráno vstávat včas, a profesoři toho venkovského gymnasia, kde jsme před deseti lety maturovali, nám dokazovali, že trepka je nálevník a Jánošík hrdina, Stalin náš osvoboditel a úhel dopadu se rovná úhlu odrazu a integrály jsou opakem derivací jenom proto, aby černovlasý Kráťa, který se mnou seděl, se stal stavebním ekonomem a Alena lékařkou a Honza náměstkem, nemilovali jsme ani rodiče, ani profesory, ale milovali jsme pana Rybu.
Neučil nás vstávat včas, protože sám vstával pozdě, neučil nás chodit brzo spát, protože uléhal po půlnoci, a nezajímaly ho trepky, ani jánošíci, integrály ani derivace. Zajímaly ho naše lásky, jejichž problémy kvitoval kýváním veliké holé hlavy, a citáty básníků, o nichž nás ve škole neučili. Nikdo z nás se neodvážil změnit svět, dokud se o koncepci svého programu nepohádal s panem Rybou, který zuřivě šermoval doutníkem a dotvrzoval své mínění výroky slavných Řeků a slavných Římanů a ještě slavnějších Židů, ať již to byl Kristus, nebo Marx a Einstein. A ještě něco nás táhlo k panu Rybovi. Pan Ryba byl podle mínění městečka homosexuál, a tudíž zakázané ovoce, prašivá ovce, sůl v očích a trn v oku těm, kteří tvrdili, že co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek a dvakrát měř a jednou řež a vzdělání oceňuje každý režim. Pravda, nosil trojúhelníkový odznak osvobozených politických vězňů, ale našemu třídnímu, který byl tělocvikář, a našemu otci, který byl kovář, a Kráťovu otci, který byl lékař, a Alenině matce, která byla magistrou, nikdo nevyvrátil, že je to teplouš a buzerant, kterého zavřeli fašisté jenom proto, že by ho stejně jako oni zavřeli agrárníci, komunisté nebo Rusové.
A tak jsme pojídali to zakázané ovoce, jezdili s panem Rybou na jeho chatu a na jeho ostrov jeho loďkou a zářili v jeho apartním, trochu dekadentním a trochu tklivém stínu. Tenkrát jsme poznali dvě slunce. To skutečné, které pražilo do písčitého ostrova na řece, pan Ryba ten ostrov objevil a pojmenoval, a pana Rybu, který nás naučil to žhavé slunce vychutnávat. Někteří z nás, ti extremisté, dokonce tvrdili, že v homosexualitě lze najít to pravé, čisté a vznešené, oproštěné od nálevníků i jánošíků, od derivací a integrál. A protože nikdo z nás homosexuální nebyl, byl to zase pan Ryba, který měl klíč k tajemstvím, jehož chmurné hlubiny okouzlovaly naše prosté duše.
Nejvzácnější chvíle nadešla, když rozevřel malý, ohmataný sešit, kde měl zapsány své verše a slavné citáty. Byly to verše dusné a žhavé jako slunce, verše, které neuzřely a nikdy neuzří světlo světa a zůstanou v malém ohmataném sešitě, obklopeny ilustracemi, pan Ryba i maloval, nahých krásných žen, nahých krásných mužů a modrých i zlatých hroznů vína. V každé básni bylo tajemství jakoby zakleté do stěn ze skla, tajemství, po kterém jsme sahali, a mezi námi a jím bylo právě to průhledné a čiré čisté sklo.
Takový byl pan Ryba, penzionovaný bankovní ředitel, básník, homosexuál a osvobozený politický vězeň.
V té chvíli, když mě to začalo myslet v desetiletích, jsem si uvědomil, jak je to divné, že už před deseti lety jsem byl zamilován, že už před deseti lety jsem měl pokrokové a revoluční záměry, že už před deseti lety jsem pil víno a kouřil třicet cigaret při bouřlivých diskusích. Začal jsem uvažovat, proč vlastně jsem s tou Alenou, která byla největší láskou mého života, nespal, proč jsem to nebyl já, který upozornil na tragickou škodlivost kultu osobnosti, proč mé jméno necitují vědecké kapacity v souvislosti s novými objevy v buněčné teorii a proč jsem já, který před deseti lety pomocí citátů slavných Řeků a Římanů a ještě slavnějších Židů, ať již to byl Kristus, Marx, či Einstein, kterým nás učil pan Ryba, básník a bankovní ředitel, neodhalil kult osobnosti, proč jsem to byl já, kterého ten pokřivený běh světa tolik bolel a který ho tolik, tolik chtěl změnit, ale nezměnil. A protože Alena už byla vdaná bůh ví kdy a bůh ví s kým a také bůhvíkde, myslel jsem si, že odpověď na otázku, proč jsem s ní vlastně nespal, najdu někde pod vysokým dubem nebo mezi záhony tulipánů, kde jsme se kdysi scházeli a kde jsme se kdysi rozešli. A protože kult osobnosti objevili, porazili a odsoudili jiní, myslel jsem si, že odpověď na otázku, proč jsem ho neobjevil, neporazil a neodsoudil já, bude v citátech těch slavných Řeků, Římanů a ještě slavnějších Židů, že jsem příliš brzo ztratil blahodárné teplo, které sálalo z moudrých proslovů pana Ryby, a že pan Ryba má ve své paměti ukrytý citát anebo verš, tajemný citát, mocný verš, který jako blesk a jako kouzelná formule, jako abraka dabra rozetne tu záhadu. A litoval jsem, strašně jsem litoval, že hned po maturitě jsem žil zaklet do přednáškových síní a kamenitých cvičáků vojenské lékařské fakulty, že ten tajemný citát nějakého toho Řeka, Římana či Žida neznám, že já, který jsem chtěl obracet běh světa, léčím omrzliny, otlaky, chřipky a angíny v zapadlé posádce pohraničního města. A to vše jen proto, že tu formuli, ten klíč k úspěchu měl pan Ryba v záloze a chtěl mi ji říci právě v té době, kdy jsem se učil bojovat v rojnici a objasňovat polohu bránice.
A právě v té chvíli, kdy mi to začalo myslet v desetiletích, ocitl se mi v rukou lístek, jímž jsem byl delegován, po složitých jednáních mých mocných nadřízených, na sjezd lékařů, který se konal v městečku, kde jsem maturoval, kde jsem miloval Alenu a zbožňoval pana Rybu, to zakázané ovoce, sůl v očích, básníka a homosexuála, který měl zápisník s těly nahých žen a nahých mužů, s verši a citáty slavných Řeků a Římanů a ještě slavnějších Židů, mezi nimiž byl citát, který by mi pan Ryba jistě řekl, kdybych byl neodjel a kdybychom se nepřestěhovali.
Odjel jsem do toho městečka nedopovězených vět, nedokončené lásky s pocity právě takovými, jaké máme my všichni, kterým to mysli v desetiletích.
Ubytovali mě v hotelu, právě v tom hotelu, kde v přízemí byla kavárna, před kavárnou pumpa a trochu stranou pomník jednoho slavného rodáka, buditele, fyziologa a Goethova přítele, k jehož výročí se sjezd lékařů konal.
Nebyl jsem takový popleta, abych běžel honem pod vysoký dub a mezi záhony tulipánů, zrovna kvetly, a hledal tam odpověď, proč vlastně jsem se s Alenou nevyspal. Také pana Rybu jsem neběžel honem hledat a ani ke škole jsem se nešel podívat. Člověk, jemuž to myslí v desetiletích a jehož ramena jsou obtížena osmi hvězdičkami, na každém rameni čtyři, postupuje pomalu a metodicky. Ubytoval jsem se v pokoji a sešel do kavárny. V jednom volném boxu jsem usedl a objednal si nikoliv víno, ale kávu a díval se na malé náměstí, na pumpu a pomník slavného rodáka a na ten vysoký dub, který stál trochu stranou před zámeckým parkem.
Bylo to všechno trochu malé na tak velikou lásku, kterou jsem tu prožil. A stísněné. Ale možná taky, že stísněný jsem byl já. V sousedním boxu se o něčem hovořilo a ty hlasy byly mladé a čímsi vzrušené, ale nechtělo se mi poslouchat. V té chvíli jsem chtěl vyřešit jedno. Proč jsem se s Alenou rozešel. Ale odpověď nepřicházela. Větve vysokého dubu čněly nehybně, tulipány zářily žlutě, červeně a bíle a mne napadalo stále jenom, že to je všechno strašně malé na tu velikou lásku. A protože jsem ten problém s Alenou ne a nemohl rozřešit, zaposlouchal jsem se do toho, o čem se hovořilo v sousedním boxu. A slyšel jsem něco, co mi bylo strašně známé. Slyšel jsem citáty. Citáty slavných Řeků, Římanů a ještě slavnějších Židů. A pronášel je hlas, který nemohl patřit jinému než právě panu Rybovi. Hlas stejný. Tam, kde jsem očekával, že zesílí, tam zesílil, tam, kde jsem očekával, že se ztiší, tam se ztišil. Slova stejná, věty stejné, gradace stejná, intonace stejná. Nechápal jsem proč, ale cítil jsem, že se červenám, že se stydím. Bylo mi jako v kině, na které jsem se těšil, a dodatečně zjistil, že představení znám. Nedalo mi to a musel jsem se tiše zvednout a nahlédnout do toho sousedního boxu, kde zněly věty stejné jako před deseti lety, na nichž se nezměnilo ani písmeno, ani čárka. Ale proč jen, proč byly najednou tak blbé a mělké, proč nedávaly smysl, proč byly trapné?
V sousedním boxu seděl pan Ryba, obklopen hochy, kterým mohlo být šestnáct až osmnáct roků. Byli vzrušeni a on šermoval doutníkem. Citát první vyvracel citátem druhým, druhý třetím a všechny tři čtvrtým a všechny čtyři jsem znal z doby před deseti lety, z doby, kdy mi to ještě nemyslelo v desetiletích. Měl jsem nedobrý pocit, že mě pan Ryba podvedl.
Tiše, aby mě nikdo neviděl a neslyšel, jsem se vytratil z kavárny, ve dveřích zaplatil kávu a odešel na záchod. Tam jsem stál a četl nápis vyrytý ostrým předmětem do zdi, nápis, který zůstal nezměněn od dob vzrušených debat s panem Rybou, penzionovaným bankovním ředitelem, básníkem a homosexuálem, osvobozeným politickým vězněm, právě tak jako nezměněné byly jeho výroky a citáty, mezi nimiž měl být ukryt ten pravý, který by objasnil, proč jsem to nebyl já, kdo odsoudil kult osobnosti, proč jsem to nebyl já, jehož se dovolávají vědecké kapacity, proč jsem to byl já, který se nevyspal s Alenou, proč léčím omrzliny, chřipky a angíny v zapadlé posádce jednoho pohraničního městečka, proč mé názory a soudy neobrátily běh světa, a proč jsem musel tedy vykouřit tolik cigaret a vypít tolik vína.
Ten nápis zněl:
Nejen v hrobě, ale i zde
uleví se tobě.
To bylo všechno, co jsem se dověděl. Začal jsem se tiše smát.

nepokradeš

TŘETÍ KVĚTNOVÁ NEDĚLE SE OBZVLÁŠTĚ vydařila. Po náměstí chodili lidé sem a tam anebo zase naopak tam a sem. S dvaceti stožárů vlálo dvacet praporů. Prapory měly barvy modré a barvy bílé, barvy soustředěné do dvou pruhů a v těch pruzích byla vyšita dvě zlatá písmena DL, která znamenala, že bylo zahájeno Divadelní léto, přehlídka ochotnických souborů z celého kraje konaná každoročně na sklonku jara.
Třikrát přešli náměstí posluchači hudební školy, čtrnáctiletí a patnáctiletí hoši v bílých plátěných kalhotách, v bílých plátěných košilích se zlatými trumpetami a černými klarinety v nafouknutých pusách, které vedl pan Kubíček, penzista a hasič, z nepochopitelných důvodů oblečený do hasičské uniformy, maličký, menší než nejmenší z hochů, mával útlou taktovkou spíš pro sebe, protože k pochodujícím byl otočen zády.
Pivnice byly nabity staříky i muži v letech, kteří přišli z okolních vesnic, aby pili zlaté pivo, sladkou kmínku a černou kávu, jedli horké a mastné párky, dršťkovou polévku a třísnili si černé šaty žlutou hořčicí.
Všichni, kteří chodili po náměstí sem a tam anebo zase tam a sem, i ti z pivnic, kde pili zlaté pivo a sladkou kmínku, se alespoň jednou zastavili před obrovskou výkladní skříní místní Spořitelny. Ve výkladní skříni visel plakát. Oznamoval dvouměsíční program Divadelního léta a program slavného zahajovacího dne, který krom cvičených medvědů sliboval ohňostroj vypálený místní posádkou, taneční zábavu s vojenskou hudbou, řízenou majorem Michaličkou, kouzelníka a iluzionistu, imitátora zvířecích zvuků a módní přehlídku s nejnovějšími modely letních šatů ženských a letních šatů mužských a štrapáčních šatečků dětských.
Krom plakátu visely ve výkladní skříni fotografie ze zkoušek ochotnických souborů. Divákům působilo potěšení hádat, koho kdo představuje, je-li ženat, umřel-li mu otec na rakovinu a má-li auto a utekl-li z družstva.
Na dně výkladní skříně stál elegantní košíček, vypůjčený ze samoobsluhy, který obsahoval půlku másla, balíček čaje, pytlík s vanilkou, pytlík s pepřem a roličku hašlerek. Na dvou nitích visela těsně nad košíčkem cedule s výrazným nápisem:
TOTO ZBOŽÍ ODCIZILA
PANÍ RŮŽENA HOLICKÁ, NAROZENÁ 20. 11. 1900, BYTEM VE SMETANOVĚ ULICI Č. P. 108
ZE SAMOOBSLUHY Č. 2 U ZEMANŮ DNE 21. KVĚTNA.
Bylo to dobře vymyšleno. Kdo paní Růženu Holickou znal, in formoval toho, kdo ji neznal, kdo ji neznal, potřásl hlavou a řekl: tak, tak.
Vzhledem k tomu, že v tu mimořádně vydařenou neděli byly chodníky, pivnice a stánky s párky přeplněny lidmi, dověděla se nejširší veřejnost životopis paní Růženy Holické.
Jejích dvaašedesát roků viselo nad košíčkem s pepřem, vanilkou, čajem, půlkou másla a roličkou hašlerek. Šedesát dva roky cupovala ústa těch, kteří po náměstí chodili sem a tam, i ústa, která v pivnici koštovala sladkou kmínku a zlatým pivem zalévala horké párky.
Do oběda byl život paní Růženy Holické rozcupován.
Uklizečka ze sklárny, která vlastní králíky angoráky, matka dvou dospělých synů, z nichž jeden je zootechnikem a druhý sklářem, dcery, která má rudé nehty na rukách i na nohách a za války se spouštěla s německými oficíry, manželka mistra ze sklárny, člověka spravedlivého, který o Božím těle nosil nebesa, uklízečka ze sklárny kradla v samoobsluze.
Šedesát dva roky se do oběda několikrát převalily náměstím, parkem a pivnicemi.
Košíček s pepřem, vanilkou, máslem, čajem a roličkou hašlerek dával králíkům angorákům, hadru na koštěti uklízečky, dceři s rudými nehty, synu zootechnikovi a synu skláři, opuštěné žerdi nebes trouchnivějících v ledové sakristii kostela Všech svatých nový a tajemný smysl.
Králíci cenili řezáky a ježili lehké chlupy, rudé nehty připomínaly neřest a krev, syn zootechnik si přikrýval dlaněmi obličej a koště uklízečky s trouchnivějícími nebesy byl pád, nejzazší mez, za kterou není už nic.
Šedesát dvě rozcupovaná léta měla městečko k nedělnímu obědu spolu s hlávkovým salátem, řízky, knedlíkem a zelím.
Šedesát dvě rozcupovaná léta a po obědě zbrusu novou zprávu, že se paní Holická v noci, která předcházela tu zvláště vydařenou neděli, u svého syna zootechnika, kam odjela, aby se skryla před ostudou, oběsila.
Odpoledne se po náměstí a pivnicích převalovala smrt. Kdo věděl, že pranýřovaná paní má králíky angoráky, spravedlivého muže, dceru s rudými nehty a syna zootechnika, ten to nikomu neříkal a nechal si to pro sebe, protože najednou se králíci stali zase králíky a dcera obyčejnou dcerou, syn obyčejným zootechnikem a hadr na koštěti byl spíše symbolem života v práci, odříkání a starostech. Vystavený košíček se minul účelem. Život uklízečky padl na misku vah a krádež vylétla do výše.
- Ať to všechno stálo pětadvacet korun, mávla rozhořčeně rukou jedna paní, když šla kolem výlohy s plakátem, fotografiemi a košíčkem, nad nímž visela na nitích ta šedesát dvě léta.
- Jestlipak bylo třeba vláčet starou ženskou takhle na veřejnosti, řekla jiná paní.
A nikdo neřekl, že si to paní Růžena Holická zavinila sama, nikdo se před výlohou nezastavoval, aby si prohlédl fotografie a přečetl plakát ohlašující ohňostroj, kouzelníka a iluzionistu, majora Michaličku, protože se každý bál, aby si o něm nikdo nemyslil, že prohlíží ten elegantní košíček s půlkou másla, balíčkem čaje, pytlíčkem pepře a roličkou hašlerek.
Když košíček zmizel z výlohy, nikdo se neptal, proč zmizel a kdo ho vyndal, ale všichni si ulehčeně oddychli a odešli do zámeckého parku, kde byl parket a major Michalička s taktovkou, kluci v plátěných kalhotách a bílých plátěných košilích, pan Kubíček v hasičské uniformě, který jen kýval uznale hlavou a mrkal na kluky:
- To je muzika, vy uličníci. To nesvedete, kdybyste se rozkrájeli, a budete muset hodně foukat do těch vašich plechů a dřev, než z vás něco takového udělám. Ale já se na vás radši vykašlu. Ať se o vás stará, kdo chce. Já na to nemám nervy.
7 dvaceti stožárů vlálo dvacet praporů a ty prapory měly barvy modré a bílé, barvy soustředěné do dvou pruhů a na těch pruzích byla vyšita dvě zlatá písmena DL.

karafiáty

FRANTIŠEK JE TOLIK ZAMĚSTNÁN. NEVÍ, kde mu hlava stojí. Každého má rád, všem chce vyhovět. Jezdí daleko do práce. Třicet kilometrů. Vstává ve čtyři hodiny ráno, ale někdy ho probudí ptáci již o půl čtvrté. Jednou je to pronikavé pípání ptáků, nemůže jich být moc v té maličké zahrádce před domem, tak tři čtyři, ale pípají jako čtyři sta ptáků najednou, jednou je to těžký nákladní automobil. Zavyje, jakoby najížděl rovnou do postele.
Je pátek, půl čtvrté a František už nemůže usnout. Včera psal Evě. Jezdí k ní na neděli. Padesát kilometrů. Poznal ji na vojně a neviděli se již měsíc. Když má čas František, nemá čas Eva. A František má tak málo času. Jeho rodiče stavějí rodinný domek. František jim pomáhá. Nedělá to pro sebe, on tam bydlet nebude. Nemůže celý život jezdit třicet kilometrů do práce a třicet z práce. Nastěhuje se asi k Evě, ale kdoví, možná, že se tam ani nenastěhuje. Pořád se hádají. Včera jí psal dopis. Nemůže v neděli přijet. Otec přivede partu zedníků a potřebuje přidavače. Sám to nezmůže. Je starý a udřený. S matkou se také počítat nedá. Kdo by měl to srdce a honil stařenku podávat cihly a tvárnice. V domku bude asi bydlet sestra se švagrem. Mají dvě děti a jednu místnost. Ale ani oni nemohou pomoci. Švagr je na melouchu. Honí peníze. Brali se brzo a nemají ani co na sebe. Jen ty dvě děti. Je to konečně od něho hezké, že se tak snaží. Rodiče jim postaví domek a oni se o rodiče pak postarají. Nehledě k tomu, že František má ještě tři bratry. Devatenáct, sedmnáct a dvacet. Jistě se hned neožení a také budou chtít mít někde domov, až rodiče ztratí erární byt. Státní statek, kde ještě pracují, nebude stařečky dávat do komfortního bytu. Takový je běh světa. Bytů je málo. Ale bratři stavět nepomáhají. Chtějí před vojnou užít. Nikdo jim to nemá za zlé. Jsou mladí a nemají z toho rozum.
Ale František to Evě nenapsal. Vůbec nenapsal, že v neděli nepřijede. Bylo mu to hloupé. Je to již třetí neděle. Pokaždé přivede otec partu zedníků a jen František má pokaždé čas. Nechal ji v domnění, že tentokrát přijede. Ptáci křičí a František neví kudy kam. Přichází otec.
- Dneska bych tě potřeboval doma. V neděli nebude z čeho stavět a dneska přivezou tři sta tvárnic. Sám to nemohu odnosit. Ta stavba nás přivede do blázince nebo do nemocnice.
- Nemohu, musím přece do práce, říká František a vidí, jak se otci napínají na krku veliké modré žíly.
Jedna tvárnice váží přes dvacet kilogramů. Tři sta tvárnic.
- Snad pro jednou by nebylo tak zle, dožaduje se otec pomoci. Přivezou tvárnice brzo ráno. Ještě bys mohl... Oba se stydí. Trapná situace, ale František má nápad. Všechno stihne. Počká, odnosí tvárnice a do práce přijede později. Mistr bude nadávat, ale František si to odpoledne nadělá a večer... večer pojede za Evou a všechno jí vysvětlí. Sprchuje se a zpívá si Stříbrný měsíc. Všechno jde vyřešit. Jen chtít a nikoho nezarmoutit. To je to pravé, co Františkovi ztěžuje život, ale také zpříjemňuje, když vidí, jak je potřebný...
Obléká montérky, ale venku se zatím rozprší. Ptáci už nezpívají. Najednou mlčí. Hlavně že ho probudili, když si mohl přispat. Snídá a před domem bafá traktor. Přivezli tvárnice. Traktorista nemá boudu a nadává. V tom dešti nikam nepojede. Má jenom jedno zdraví. Všichni ho chápou, ale pršet nepřestává a František musí v devět hodin na autobus. František se nabízí, že s traktorem pojede na staveniště sám. To traktorista nepřipustí. Sedá si k volantu a spílá kdekomu. Počasí, životu, práci.
Tvárnice skládají ve studeném dešti. Všichni jsou zpoceni. Traktorista skládá a každou tvárnici doprovází tvrzením
- Takovýho vola, jako jsem já, nenajdete po celém okolí. Františkovi je trapně, otci je trapně. Traktoristovi bude třeba dát vysoké spropitné. Asi padesát korun. Proto nadává. Stavba stojí peníze. Otec těch padesát korun má, ale chce jít odpoledne na pivo. Traktorista stále vykřikuje, že je vůl a že skládat takovou váhu v dešti je o zdraví. Otec se střídavě rozhoduje, zda požádá Františka, aby mu padesát korun půjčil, nebo zda si odřekne pivo. Obojí je těžké. Obličej má mokrý od potu a deště. I František myslí na spropitné. Stydí se předem. Ví, že si otec pivo neodřekne, a uvažuje, jak by se vymluvil. Padesát korun je na něho moc. Tvárnice mu odřela klouby do krve. Bolí to, ale víc bolí pomyšlení na ztracených padesát korun. František se právě rozhodl, že těch padesát korun otci dá. Po složení druhé fůry traktorista už běsní. Otec mrká na Františka a odvádí ho stranou.
- Dáme mu padesát korun, ne? ptá se.
- Ano, říká František.
- Ale já nemám peníze, klopí oči otec.
František dělá poslední pokus na záchranu svých peněz - Já mám jenom stovku.
Oba rozpačitě mlčí, ale František to nevydrží a prohrává padesátikorunu. Schválně dělá, jako by se rozpomínal, šacuje kapsy a bručí:
- Počkej, možná, že to nějak v drobných dám dohromady. Šacuje se a s hrůzou si uvědomuje, že nemá drobné, ale celou padesátikorunu. Vytáhne ji a sehraje překvapení.
- Vida, mám celých padesát korun. Úplně jsem na to zapomněl. Mele páté přes deváté. Pochopil, že ho otec prohlédl a odhalil jeho strach ze ztráty peněz. Oba se dívají do země a nadávají na déšť, ale Františkovi už je dobře. Tvárnice jsou připraveny na neděli, peníze již nemá a autobus ještě stihne. Traktorista ukládá bankovku pod štítek promaštěné čepice. Je spokojen a směje se:
- Ten déšť nás prohnal. Složili jsme to za dvě hodiny. Jinak by to byla práce na půl dne.
Ale to omlouvá, že přijal vysoké spropitné.
Otec nabízí Františkovi na usmířenou cigaretu. Jinak ho kvůli kouření kritizuje a radí mu, aby toho nechal, ale dnes je to jiné. František kouří, je si vědom toho, že mu otec nabídl cigaretu kvůli té padesátikoruně a jde se znovu osprchovat. Zase zpívá Stříbrný měsíc, obléká se a utíká na autobus.
Do práce přiběhne v deset hodin. Dílna svačí a vítá Františka smíchem. I mistr se směje. Dnes náhodou nemají do čeho píchnout. Jsou jenom malá dílna. Montují reflektory do vojenských automobilů. Mistr klepe Františkovi na rameno.
- Kde jsi včera chlastal?
- Byl s holkou do rána, bručí nevrle starý dělník v koutě dílny. Já to znám.
- Cože, pomáhal tatínkovi? směje se mistr. Od čeho máš kruhy pod očima?
- Byl s holkou do rána, ozývá se monotónně z kouta. František
vidí, že je všechno marné. Nic jim nevymluví. Mrkne tedy na staříka v koutě a před mistrem sklopí oči. Tak je to správné. Mají radost, že Františka prokoukli. - Byl s holkou do rána, mě nikdo neoblafne. Hlas v koutě zní vítězně a spokojeně.
Odpoledne jdou všichni domů, ale František rozebírá reflektor. Chce si nadělat zmeškanou pracovní dobu. Všichni se po něm pošklebují a stařík, jehož nikdo neoblafne, se přitočí k mistrovi:
- Byl s holkou do rána, pošli ho domů, ať se vyspí ! Mistr kývá hlavou. Stařík se rozkřikne
- Marš domů a pozdravuj tu tvou kost! Máš štěstí, že máš dobrý kamarádi.
František nechá reflektor reflektorem, umyje se a převléká. Jsou tři hodiny. Autobus k Evě jede v šest. Je spokojený. Slunce svítí. Všechno dobře dopadne. V zahradní restauraci si dá pivo a kouká po děvčatech. Skoro všechna se mu líbí. I starší dámy se mu líbí. Mají vzdušné, lehké šaty a některé sedí s nohou přes nohu. František se snaží nahlédnout jim pod sukně, ale vidí jen bílé spodničky. Vtom ho bodne u srdce. Eva má teď někdy narozeniny. František si ale ne a ne vzpomenout, který den. Ví jen, že loni, někdy v tuhle dobu, byl ještě na vojně, utratil celý žold za krásnou kabelku a vypůjčil si na korále. Pak na to zapomněl. Myslel, že se s Evou rozejde. Poznal ji dva měsíce před odchodem z vojny, ale všechno se vyvinulo jinak. Musí jí něco koupit a musí to být něco hodně drahého, aby věděla, že ji má ještě víc rád než na vojně, a musí to být něco, co jí zaplácne oči, aby se nezlobila, že v neděli nepřijede. Když mohl utratit tolik peněz jako voják, musí se teprve teď ukázat. Ale František nemá u sebe peníze. Potí se hrůzou a nadává v duchu otci, že ho připravil o padesátikorunu. Rychle počítá. Třicet korun na cestu tam a zpět, zbývá mu dvacet korun. Zítra bude bez haléře. Za dvacet korun se dá koupit bonboniéra a květiny. František běží do cukrárny a do květinářství. Vyšlo to přesně. Patnáct korun bonboniéra, pět korun kytice bílých karafiátů. Nastrká to do aktovky, protože se stydí běhat s kyticí po ulici. Karafiáty jsou v aktovce hodně namačkané, ale nedá se nic dělat. Už je skoro šest a František běží na autobus. Zase je spokojený.
I tento problém vyřešil. V autobusu spí jako dřevo. Hlavu má nakloněnou ke straně a z úst mu vytéká slina. Spí těžkým spánkem, protože je udřený a nevyspalý. Není divu. V půl čtvrté vstával, skládal tvárnice, jel v nabitém autobuse hodinu cesty, byl v práci, sháněl bonboniéru a květiny a teď už zase jede.
Přijede do městečka, kde byl na vojně a kde se poznal s Evou. Lekne se, že přejel, utře slinu a běží k vilce na konci města. Je podvečer, v městečku pršelo, všechno voní. Před vilkou si připravuje řeč:
- Přijel jsem dnes. V neděli stavíme. Otec je starý. Máš narozeniny. Přeji ti...
To jsou opěrné body jeho proslovu. František zvoní, ale nikdo se neozývá. Vyhlédne sousedka a Františkovi se zdá, že se mu vysmívá, když volá dolů
- Nikdo není doma.
Samozřejmě. Nejsou povinni ho čekat, nevědí, že přijel, čekají ho na neděli. František píše lístek a odkládá aktovku na schodiště.
- Přijel jsem, šel jsem se projít a přijdu za chvíli. Nebojí se, že: mu někdo aktovku ukradne, nebo lístek zahodí. Ve vilce bydlí krom Eviných rodičů jen jedna partaj a ta ho zná. V městečku je František trochu sentimentální. Bože, vždy tu strávil dva roky. Vtom ho napadne, že by mohl navštívit autonáčelníka, pod kterým sloužil. Autonáčelník je starý mládenec a k Františkovi se choval jako táta. Ano, několikrát byl František i v jeho bytě a opili se spolu pod obraz.
Zvoní v činžáku na náměstí. Dveře se otvírají a autonáčelník ho objímá. Má společnost a je opilý. Blůzu má rozepnutou a dojatě breptá:
- Františku, ty můj kluku. Ty jsi nezapomněl na svýho starýho. František je dojat.
- Dámy a pánové, křičí autonáčelník, tohle je František, četař a vzornej voják, kterej za mnou přijel až, až...
Autonáčelník zapomněl, odkud František je, a ten mu napovídá. Všichni si potřásají pravicemi, nějaká dívka běží pro víno.
- Dvě nebo tři flašky kup a flašku vodky. František nezapomněl na svýho starýho a to se musí oslavit.
František chce říci, že přijel za Evou, a ne za ním, ale stydí se, strašně se stydí a mlčí, pitomě se usmívá. Vypadá to na velký flám a František se musí vrátit k Evě, aby jí vysvětlil, proč v neděli nemůže přijet. Ale ťuká si, pije, vesele vzpomíná. Hodiny závratně letí. František je opilý a jediné, co vnímá, je ciferník na hodinkách. Je půl jedenácté a František s ostatními zpívá:
- Dej sukýnku mezi zuby, dělej na mě bu bu bu...
Zvedá se, chce se omluvit, ale společnost je už tak popletená, že si ho vůbec nevšímají. To ho mrzí. Moc nevnímá, ale tohle pochopil. Nikomu o něho nešlo. Tihle opilci by halasně uvítali kohokoliv. Nechtěl autonáčelníkovi kazit brzkým odchodem radost ze shledání, a tomu je zatím všechno úplně jedno.
František prchá z domu, vrávorá, chvílemi si pobroukává písničku. Před vilkou sbírá kamínky, hází je na okno. Ve chvíli, kdy se okna rozsvěcují a jedno se otevírá, František zavrávorá a upadne. Dům se otevírá, František vrávorá po schodech. Evina matka v županu si ho prohlíží, najednou zpozorní a vítězně říká:
- Vy jste opilý!
- Ne, ne, brání se František. Vlastně ano, ano, jsem opilý, trochu jsem opilý.
- Kde jste se opil?
- Ale to nic, koktá František. Potkal jsem autonáčelníka, víte, byl jsem tu na vojně. Myslel, že jsem přijel za ním. Měl velikou radost, že mě vidí. Nechtěl jsem mu ji kazit. Trochu se slavilo...
František vzpomíná na osnovu své řeči. Breptá o starém otci, stavbě, zabité neděli. Zaplétá se stále víc, až ho matka položí do postele.
- Evu budit nebudu, říká Františkovi. To se nesmíte zlobit.
Přijdete si před půlnocí a ráno zase odjedete. Máto nějaký smysl? Jestli s ní chcete mluvit, přivstaňte si a doprovoďte ji k autobusu, až pojede ráno do práce. Dobrou noc.
František, kterému se chce strašně spát, dělá plán na ráno. Ano, přivstane si, vstane dřív než Eva, ale neví, zda se probudí. A když se neprobudí? Když se neprobudí, možná, možná, že to bude vypadat, jako by o Evu nestál. Potí se hrůzou, hází se na posteli, spánek ho přechází. Do rána vůbec nespí a vstává před čtvrtou. Myje se tiše, obléká se. Ptáci zpívají do otevřeného okna. František si bručí píseň. Eva přichází. Vyjekne překvapením. Zdá se, že má radost, a toho se František bojí. Ano, je tomu tak. Eva se domnívá, že zůstane na neděli. A tak František žvaní, plete do toho otce, matku, tvárnice, mistra, déšť, jen aby ocenila, že se přijel aspoň omluvit, a pochopila, jak je to těžké vyhovět všem.
- Mám tě rád, dýchal bych za tebe, breptá a Eva snídá. Tebe mám rád, ale i otce mám rád. Je tak starý. A autonáčelník si myslel, že jsem přijel kvůli němu. Chápeš? Nemohl jsem mu zkazit radost.
Eva mlčí. Vycházejí spolu na autobus. Evě odjíždí o něco dřív. Oba jsou smutní, nešťastní.
Na náměstí stojí u každého nástupiště fronta lidí. Eva se s mnohými zná. I František jich mnoho zná. Lidé na ně pomrkávají a usmívají se. Domnívají se, že si František s Evou v noci užil. Eva se řadí do fronty, její autobus přijíždí. Lidé se valí dovnitř. Eva se na něho dívá a v něm klíčí naděje. Snad to zase dobře dopadne. Snad už oceňuje, že se František tolik snaží.
- Páni ! František si vzpomene na karafiáty, bonboniéru a na ty nešťastné narozeniny.
Hrne se do autobusu, rozpíná aktovku, vytahuje květiny. Kytice vypadá, jako by ji vyňal z herbáře.
- Haló, pane, jedete s námi? volá šofér.
- Ne, ne, říká František a couvá i s kyticí. Lidé se smějí. Slisovaná kytice vypadá uboze a legračně.
- Tak si to vyřiďte a my jedem, směje se i šofér. Eva sedí jako socha. František se k ní přiblíží a zakoktá něco o narozeninách. V autobuse je ticho. Eva sedí jako socha. Najednou jí vhrknou slzy do očí a šeptá: - Franto!
František, celý popletený, se nad ni nakloní a ona šeptá: - Franto ! Ty šašku ! . . .
Motor zabouří. František se hrne ven. Stojí na náměstí s kyticí bílých karafiátů, která vypadá, jako by ji vyňal z herbáře, úplně sám.

u nás je klid

(1) JSOU PROBLÉMY VELIKÉ A PROBLÉMY malé. Mým malým problémem byla krátkozrakost. Měl jsem utkvělou představu, že v brýlích musím být každému odporný. Brýle jsem s sebou stále nosil, ale nasazoval jsem si je jenom tam, kde mě nikdo nemohl vidět. Byla to maličkost. Malý problém. Mnohem více mě vyváděla z rovnováhy jiná věc. Snaha vyhovět představám lidí, s nimiž jsem se stýkal. Stále něco chtěli a stále to bylo něco jiného. Ve věku předškolním chtěli, abych byl roztomilý a hravý. Ale mě hračky .vůbec nebavily. Ve škole chtěli, abych byl milý uličník. A já byl tichý a bázlivý žáček. Strýčkové mi klepali na rameno a říkali :
- Tak co, uličníku?
A když to bylo o prázdninách, dávali mi herdu do zad a smáli se
- Tak co, uličníku, brzy ti začne škola. Lepší bylo lítat po polích a trhat kalhoty po stromech.
V životě jsem na žádný strom nevylezl, lítat po polích mě nebavilo a na školu jsem se vždycky hrozně těšil. Abych jim nezkazil radost, pokoušel jsem se o uličnický úsměv a snažil se o nějakou uličnickou odpověď. Věděl jsem, že se usmívám pitomě, připadal jsem si jako blbeček, ale strýčkové a známí byli spokojeni.
- Copak náš šohaj, říkali a já před nimi prchal na osamělou zeď, kde jsem kouřil z dýmky vyrobené z kaštanu a lámal si hlavu problémem, proč mraky, které jsou u františkánského kláštera úplně na zemi, nemohu nikdy chytit do hrsti. Co jsem se k tomu klášteru naběhal, abych se mraků dotknul! Byly to tři hodiny cesty a mraky, místo aby se mi blížily na dosah ruky, stoupaly vzhůru k modrému nebi a žlutému slunci. Jednou mě v rozlehlé klášterní zahradě chytil páter kvardián a hned spustil:
- Tak co, uličníku, přišel sis natrhat třešní?
Nezbylo mi nic jiného než se zatvářit uličnicky a přisvědčit. Páter se tenkrát usmál, ukázal na nízko visící větve obrovské třešně a pobídl mě:
- Na, natrhej si třešní, ale nepolam větví !
Vzdaloval se, plandal hnědým hábitem a střílel z pistole na kapslíky, aby plašil hejna kropenatých špačků. S nechutí jsem polkl pár třešní a utekl. Páter za mnou udiveně hleděl.
V patnácti letech už mi uličnictví nevnucovali. Ale na rameno mi klepali pořád a herdy do zad dávali zas. Studoval jsem na pedagogickém gymnasiu a strýček, matčin prostomyslný bratr, se při setkání se mnou hlučně chechtal, pomrkával a říkal:
- Tak co, šohaji? Jestlipak sis už našel tam v Praze nějakou tu študentku?
Když jsem říkal, že ne, smál se strýc, abych nedělal svatouška a "kápnul božskou". Abych mu nezkazil radost, tvářil jsem se raději záhadně. Horší bylo, když nějaký pitomý známý chtěl vědět, jak má dívka vypadá, a lišácky se usmíval:
- No a řekni, blondýnka, tmavovláska? A jiný “lišák" mrkal a vrtěl hlavou:
- Kdepak, to on nám neřekne.
Bylo mi nevýslovně trapně a pod maskou pitomého úsměvu, stejně jako tenkrát, když mě nutili do uličnictví, jsem si šeptal:
- Vy blbouni, blbouni . . .
Někdy mě ale přepadala zlá myšlenka, že třeba nejsem normální, když pořád chtějí, abych byl uličníkem, kterým nejsem, nebo abych měl děvče, které nemám. Uličnictví jsem nenapodoboval, ale s tím děvčetem jsem to zkusil.
To už bylo v druhém ročníku a já šíleně miloval jednu velikou, zlatovlasou holku z nejvyšší třídy, která o mé existenci neměla vůbec potuchy a den co den na ní před školou čekal nějaký posluchač vojenského učiliště. Abych se na dotěrné otázky kamarádů, kteří na záchodě líčili svá dobrodružství, nemusel tvářit záhadně a vymýšlet si problémy, které mi dělá má neexistující dívka, začal jsem si všímat jedné holčičky z nižšího ročníku. Měla zasněné oči a vůbec jsem po ní netoužil. Hezká byla dost. Ujednali jsme si schůzku a já byl na ni úplně nemožný. Snažil jsem se vystupovat jako dobrodruh a to ji zřejmě nudilo. Abych dohnal to, co mi všichni vzhledem k mému věku vnucovali, chtěl jsem ji co nejrychleji políbit. Šíleně ji to překvapilo a otočila obličej do ramene. Abych zachránil situaci, začal jsem vysvětlovat, že je to přece jedno a že bych se o ten polibek pokusil za měsíc stejně, a udělal-li jsem to hned, tak se jen stalo dřív to, co by se stalo později. Byla moc moudrá, zvedla obličej s ramena a zeptala se překvapeně: - A to jsi se mnou šel jenom proto, abys mě políbil?
S tou holčičkou jsem už nikdy nešel. Zlá myšlenka, že asi nejsem normální, mě přepadala stejně. Zaháněl jsem ji sny a přesným respektováním role, kterou mi vnucovalo moje okolí. Nepřestalo to ani, když jsem začal v jednom pohraničním okrese učit. Každý týden jsem jezdil na neděli domů. Sobotu co sobotu jsem do aktovky ukládal jednu špinavou košili, kapesník, kartáček na zuby a šel, hodinu cesty pěšky, do malého městečka, odkud mě odvážel autobus. A zase se ženské u kostela, kde čekávaly na traktor, který je rozvážel do polí, shovívavě usmívaly. Nikdo mi už neklepal na rameno a nedával herdy do zad. Ale lidé mi říkali:
- Tak co, za maminkou, za maminkou? A jiní se lišácky usmívali:
- Jo, za maminkou! Za děvčetem.
Zpočátku jsem říkal, že ne, ale nebylo mi to nic platné. Přisoudili mi roli a já v ní musel žít. Nemělo smysl říkat, že za žádným děvčetem nejezdím, že pouze vozím domů špinavou košili a špinavý kapesník.
- Takovej hezkej chlapec, aby neměl doma děvče, říkali a já měl zase vztek, protože jsem věděl, že hezký nejsem a chlapec už taky ne. Pro každý rok mělo okolí své požadavky, za kterými jsem jenom klopýtal. Požadavky se měnily. V šestadvaceti letech už to se mnou bylo moc zlé. Vymysleli si na mě, že když je mi dvacet šest roků, musím se někde usadit, protože bouřlivé mládí mám za sebou. Na mé věčné dojíždění se začalo pohlížet podezíravě a všichni moji známí si usmyslili, že mám asi něco za lubem. Někteří mě podezírali, že vědecky pracuji. Zbožňuji květiny a s okresním metodikem pro biologii jsme zaregistrovali několik míst, kde rostla, aniž to kdo tušil, vzácná sivěnka slatinná. Tento “objev" jsme publikovali v časopise pro biologii. Nešlo mi o vědu, ale líbilo se mi, jak rudé lampiónky této rostliny září v porostu, jehož barvy byly mdlé.
Jiní mě podezírali z nešťastné lásky a ti, kteří byli největšími realisty, říkali, že čekám na družstevní byt ve velikém městě a až si ho komfortně z těch jedenácti stovek, které jsem měsíčně bral - zařídím, tak se přestěhuji a celý náš malý okres mi bude moci být ukradený. Ale ono se nic nedělo.
Nestal jsem se kandidátem věd. Nespáchal jsem sebevraždu z nešťastné lásky a také jsem se nestěhoval do velikého města a komfortního bytu. A protože se mi nechtělo pořád odpovídat záporně na ty všechny předpoklady, začal jsem si vymýšlet. Před jednou paní, která mi vařila, jsem sehrál nešťastného milence, který truchlí, a ona s tím byla spokojená, protože to vyhovovalo její představě. Od starých penzistů a babiček jsem dostával docela obyčejnou květinovou chamraď a předstíral o ni vědecký zájem. A funkcionářům, protože ti byli těmi realisty, jsem chladnokrevně nalhal, že se budu ženit a čekám na družstevní byt ve velikém městě. Před každým jsem hrál něco jiného, protože jinak bych se stal podezřelým. Unavovalo mě to. V té době jsem si zamiloval dojíždění. Autobus byl ta skříňka se sny. To byl můj dům a můj hrad. Tam jsem vstupoval jako vědec a vystupoval jako seriózní mladý muž, který staví družstevní byt a ví, co chce. A hlavně, odhazoval jsem tam také všechny své tváře pro veřejnost a s úlevou si uvědomoval, že mám rád modré nebe, slunce a chmelnice a čisté vršky s vinicemi, uvědomoval jsem si, že hrozně rád učím, a vědomí, že měsíc po měsíci stoupá úroveň slohových cvičení mých žáků a klesá počet mluvnických chyb, mě naplňovalo nadšením. Ale to nikoho nezajímalo. Zdálo se, že pro všechny je daleko důležitější, co vlastně se sebou udělám a jak vyřeším svůj život. Přepadala mě zákeřná myšlenka, že ležím společnosti na krku jako kámen. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěli ode mne záruky, chtěli perspektivy. Východiska nebylo. Matka doma říkala:
- Musíš se, hochu, oženit, někde se usadit, protože nás věčně mít nebudeš.
A vedoucí odboru říkal:
- Musíš se, soudruhu, oženit, někde se usadit, protože tohle není žádný život.
Byla to hloupost, ale já těm zákeřným myšlenkám podlehl. Našel jsem si kouzelné městečko, přes které jezdil můj autobus. Kolem domů byly zahrádky, v nichž se až skoro k oknům tyčily floxy, fialové, bílé a modré, růže popínavé květů drobných i růže ušlechtilé květů velikých, bílých a červených. V noci nad městečkem plavaly veliké, žlutě osvětlené hodiny na chrámové věži, která ve tmě byla neviditelná. Někdy jsem si je popletl s měsícem. Když byl úplněk, byly na nebi úplňky dva. Za teple osvětlenými okny jsem tušil teplo a mír. A protože byl červen a konec školního roku, objevil jsem se jednoho dne v úřadovně vedoucího odboru, abych ho požádal o přeložení do toho městečka, kde je klid, kde jsem chtěl být doma, protože věčně mi přece na vesnici vařit nebudou a já někde doma být musím a tohle není žádný život.
- Buďte zdráv, řekl mi ten tlustý, ještě dost mladý člověk. - Tak copak jste nám přinesl?
- Chci, abyste mě přeložili, řekl jsem a před očima se mi objevily floxy, růže, dva úplňky a teple osvícená okna.
- Bohužel, dislokace je uzavřená, a proč tam vůbec chcete? Protože jsem dosud o přeložení nežádal a šel vždycky poslušně tam, kam mě dali, odpověděl jsem na jeho otázku pravdivě:
- Chci tam proto, že se mi tam líbí.
Na to mi řekl, že to není žádný důvod, a kdybychom se řídili tím, co se komu líbí, tak bychom daleko nedošli. Ve chvíli, kdy mě takhle odmítl, se floxy rozzářily všemi svými drobnými květy.
On mluvil o potřebách společnosti a já jsem si při tom myslel, že být někde doma, někde se usadit, vyhovět požadavkům, které musí respektovat ten, komu je dvacet šest roků, není zase tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a že se o to musí bojovat. Před očima se mi zjevil energický mladý muž, byl jsem to já, který není katastrofálně krátkozrakým člověkem bez perspektivy, ale titánem, který hory přenáší. Bohužel, argumenty vedoucího byly těžší než hory a já byl před ním stále jen tím silně krátkozrakým člověkem, šestadvacetiletým mladíkem bez perspektivy.
- Vy tam máte děvče, vyrazil na mě a já měl okamžitě o deset dioptrií víc.
- Nemám tam děvče. - Tak proč tam chcete? - Líbí se mi tam.
- To není důvod.
Nebralo to konce. Nakonec se vedoucí rozčilil.
- Dobrá, podejte si žádost a my to projednáme. Na to máte právo.
Chtěl jsem mu říci, že je to strašné, když se někomu líbí divadlo nebo rackové nad močály nebo nábřeží nebo řeka, že je to strašné, když někdo chce tam, kde je divadlo a rackové nad močály a nábřeží a řeka, a musí se proto oženit nebo mít na smrt nemocnou matku a otce v důchodu, ale řekl jsem něco docela jiného. Nevím, kde se to ve mně vzalo, měl jsem vztek na ty pitomé květiny, kterými podporovali můj zájem o vědu, na tu paní, jejíž představy jsem plnil hraním úlohy nešťastného milence, měl jsem vztek na všechny a na všechno. Řekl jsem, že nebudu psát žádnou žádost, že chci jednou, jen jednou v životě, aby mi někdo vyhověl bez žádosti, protože od patnácti let píšu žádosti. Aby mě dali studovat. Aby mi dali stipendium. Aby mě vzali na institut. Abych dostal místo. Abych alespoň na papíře odpovídal jejich představám, abych alespoň na papíře byl tím, čím chtěli, abych byl. Měl jsem vztek a myslel na to, že abych mezi lidmi vydržel, musím pořád hrát nějakou komedii. Být uličníkem, když je k tomu čas, být roztomilý, když je k tomu čas, mít děvče, když je k tomu čas, a usadit se, když je k tomu čas. A žádat! Žádat! Žádat! Vymýšlet si a žádat.
Vedoucí vyskočil ze židle, postavil se nade mne a křikl:
- No a? No a? Nežiješ snad mezi lidmi? Chceš někam do prérie? Někam, kde se nežádá, ale bere?
- Nechci do prérie, řekl jsem otráveně, protože jsem toho měl až po krk.
- Nechci do prérie, ale nechce se mi žádat, protože stále jenom žádám a jediné, oč jsem nežádal bylo, abych tady žil. Žádám, řekl jsem posměšně, abyste mě nechali žít na této planetě!
- Už mám toho nihilismu dost, rozkřičel se na mne vedoucí. Soudruhu, píchal mě prstem do hrudi, a ty si říkáš komunista?
A najednou, nevím vůbec, jak to přišlo, jsme oba začali pozorovat velikou žlutozelenou žluvu, která se zvenku začala otírat o špinavé okenní sklo.
-Žluva, řekl jsem a potichu, po špičkách jsme šli k oknu. Mlčeli jsme a pozorovali toho velikého ptáka.
Když žluva odletěla, oba jsme se posadili a mlčeli. Najednou bylo nějak hloupé mluvit o žádostech, přeložení a nihilismu.
Vedoucímu prudce zakručelo v břiše. Zvedl jsem oči, ale když jsem viděl, že zachytil můj pohled, zase jsem je rychle sklopil. Dali jsme se do smíchu a já jsem se zvedl. - Tu žádost si podávat nemusíš, řekl mi vedoucí. Od prvního září tam nastoupíš. Bez žádosti.

(2) S TOU ŽLUVOU JAKO BY ODLETĚL I POCIT stísněnosti, zavázanosti a lability. Bylo báječnou úlevou trávit. prázdniny jako docela normální člověk, od kterého se nečeká nic jiného, než že si při čtení nasadí s trochu provinilým úsměvem brýle a víc nic.
Do městečka jsem odjel koncem srpna ranním autobusem z Florence. Na ten autobus čekali asi jenom učitelé a lékaři a panovala mezi nimi dojemná shoda. Všichni se znali a všichni říkali, že je to strašné jezdit do “x" nebo “y" nebo “z". Protože jsem byl naučen respektovat veřejné mínění, začal jsem se z ničeho nic chápavě usmívat. Jestliže třeba lékař, asi tak stejně starý jako já, tvrdil, že je lépe být ve velkém městě dlaždičem než v “x" primářem, a učitel říkal, že umývat v Praze okna u výkladních skříní je lepší než učit v “y" cikány a jinou verbež, tvářil jsem se jako člověk, kterému to nikdo nemusí dokazovat, který o tom ví své. Ten lékař si všiml mého chápavého úsměvu a zeptal se:
- Ty jsi doktor? Zavrtěl jsem hlavou: - Ne, učitel.
Na to se všichni dali do chápavého smíchu a já jim radostně odkýval všechno, co chtěli.
Ano, jedu do prvého místa, ano, studoval jsem v Praze, ano, hned budu žádat o přeložení.
Když mi jeden z lékařů naznačil, že se mi to hned nepodaří a že on sám už žádá o přeložení pět roků, zatvářil jsem se dokonce hrdinně a řekl, že nepřeloží-li mě, tak uteču.
Na to všichni krčili rameny a rozpovídali se, že i oni chtěli utéci, ale rozmyslili si to. Než přijel autobus, okoušel jsem blahý pocit, že patřím mezi ty dojíždějící nešťastníky, že jsem jedním z nich a že je to krásné, když si sdělíme své starosti, které se potom lehčeji nesou. Pak si ale každý sedl s někým a na mě zbylo místo až vzadu. Tam jsem si všechno rozmyslel a řekl si, že jsem zkrátka idiot. Kdyby věděli, jak sveřepě jsem musel bojovat, abych se do městečka dostal a jakou jsem měl radost, že jsem se tam dostal, pomysleli by si asi totéž. Ale aby mě pochopili, musel bych jim vyprávět svůj život. To mě trochu upokojovalo a smiřovalo s mou malou lží. Když jsem pak vystupoval, všichni mi soustrastně kynuli a já se zatvářil utrápeně. Co jsem měl dělat? Když chtěli, abych byl uličníkem, hrál jsem si na něj, když chtěli, abych měl děvče, dělal jsem, že je mám, když chtěli, abych byl smutný, tvářil jsem se smutně. .
Cestu ke škole jsem našel jaksi sám od sebe. Těšil jsem se na tu školu hrozně. Na to, že mě tam neznají, a jakkoli to zní podivně, také na žáky a na byt ve vilce, kde skoro až k oknům sahají floxy.
Ve škole bylo liduprázdno. Teprve ve sborovně nade mnou jedna nastávající kolegyně mávla rukou a řekla:
- A jéje, další postiženej! V duchu jsem si řekl:
- Hergot, proč postiženej? Jdu přece učit, jako jde kovář kovat koně a kočí zapřahat.
- Tři noví a všichni z Prahy, jásala nová kolegyně.
Z Prahy jsem sice nebyl a postižený také ne, ale radost jsem jí kazit nechtěl. Tak jsem potřásl hlavou, jako že je to hrůza dostat se do takového hnízda a na takovou pitomou školu. Potom mi ta nová kolegyně vyřídila vzkaz od ředitelky, že je odpoledne porada, a předala mi klíče od bytu.
- Mám ti předat klíče, vyřídit, že je porada, a bydlet budeš támhle.
Ukázala do ulice celé zlaté od poledního slunce.
Na chodbě jsem potkal takovou usedlou dámu, která v bílé zástěře nesla učebnice.
- Vy jste ten novej z Prahy? A chudáku ! Tak už nám to zase začíná, zas to zlobení! Já vám dneska šla, jako když mě strká.
Podala mi bílou baculatou ručičku.
Co jsem na to měl proboha říci? Přece jí neřeknu:
- Ale soudružko, mně se tu líbí, z Prahy nejsem a na žáky se docela těším.
Ona mi podá bílou baculatou ručičku, polituje mě a já to celé postavím na hlavu nějakou hloupou odpovědí. Tak jsem jenom potřásl hlavou a řekl, že i já šel, jako když mě strká.
Zazářila a vítězně prohlásila
- Tady už jich bylo z Prahy a žádný tu nevydržel. Můžete se jim divit?
Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nemohu se ničemu divit.
Venku bylo strašné teplo a já šel ulicí, tou zlatou ulicí, kterou mi ukázala kolegyně. Byla tvořená samými vilami. Až k oknům sahaly floxy, lilie s trochu hřbitovní vůní, růže a k zemi se tiskly fialky, macešky a hvězdice parkových stříbřitě zelených kaktusů. Před vilkou, kde jsem měl bydlet, nebylo samozřejmě nic. Jenom jamky v popelu, do nichž tiskla svou stopu líná, utahaná slepice. Když jsem vzal za kliku u té prázdné zahrádky, plácla křídly a odskočila.
Na prahu stála stará, ošklivá bába, které mohlo být buď čtyřicet, nebo šedesát roků.
- Tak vás vítám, pane učiteli, řekla a natáhla dopředu hnědou ruku.
Nevím, proč si lidé podávají ruce. Kdyby mi nastrčila dětskou lopatičku, byl bych asi stejně potěšen. Držel jsem její tuhou ruku jako leklou rybu a tvářil se asi tak radostně, jak bylo zapotřebí. Pak ukázala na dřevěné, přečisté schody, které vedly nahoru, a řekla, že bydlet budu nahoře, ale v jiném pokoji než ten pan učitel, který už tam je.
Proč se jen člověk stydí zeptat. se na to, kolik bude platit? Vykoktal jsem to ze sebe, až když mi pod nohama děsně skřípaly schody.
- Sto padesát korun, pane učiteli, řekla klidně.
Tak to je asi desetina měsíčního platu, blesklo mi hlavou, a jestliže ve skutečnosti jsem já stál na schodech a ona byla pode mnou, připadalo mi to obráceně.
Schody pode mnou skřípaly tak blbě, jak blbý byl celý můj příchod do toho klidného městečka.
Vešel jsem do špatného pokoje. Na posteli ležel mladík asi tak o pět roků mladší než já. Měl krátkého ježečka a přeražený přední zub.
- Tak tady to není, řekl jsem rozpačitě a chtěl vycouvat.
Mladík s přeraženým zubem řekl, že je to fuk, a zeptal se mě, jsem-li také kantor a chtěla-li ta bába ode mne také sto padesát korun. Tak jsem dvakrát kývnul a on lakonicky poznamenal:
- Je to svině.
- Taky ti řekla, ozval se po chvíli celkem tísnivého mlčení, že uhlí není kam dát, leda na dvůr, ale tam že na něj prší?
- Je to svině, opakoval jsem nadávku. Neřekla mi nic. Oba jsme se ulehčeně začali smát a on řekl:
- To jsme ji doběhli.
- Jak to? zeptal jsem se.
- No, řekli jsme, že je svině, a každý měsíc jí dáme sto padesát korun. Možná, že čekal až řeknu, že jí nedáme nic nebo každý dvacku a nastěhujeme se k sobě, ale natolik už jsem se znala věděl, že jí těch sto padesát korun zaplatím.
Byl čas jít na zahajovací poradu. Nahlédli jsme ještě do mého pokoje a já uvažoval, jaký je rozdíl mezi slušností, hrdostí a blbostí.
Ve sborovně už bylo nabito. Postavili jsme se k oknu, stranou, jako ptáci, kterým je zima.
- Jestli se bude něco psát, pomyslel jsem si s hrůzou, tak jsem úplně vyřízen, protože jsem si zapomněl brýle. A jako z udělání si všichni postrkovali nějakou plachtu, na kterou se podepisovali. Z jejich řeči jsem vyrozuměl, že je to kondolenční listina, kterou věnují rodině nějakého Krtka, bývalého člena jejich sboru, nedávno přejetého autem. A už to bylo tady.
Pán v bílém plášti, připomínající pikolíka, strkal před nás plachtu a nabízel Tomášovi, tak se jmenoval můj spolubydlící, plnicí pero. A najednou všichni zmlkli a dívali se na nás. Před námi ležela plachta a já neviděl ani ň. Je to anděl, nebo podpisy? Než jsem stačil říci, že pardon, že na to nevidím, ozval se Tomáš:
- Já to přece nemohu podepsat.
- Jak prosím? zeptal se ten pikolík v bílém plášti.
- No tak! Prostě. Není mi to líto.
Tomášův hlas zněl do hrobového ticha. Ta s bílou baculatou ručičkou obrátila oči vzhůru nad tím cynismem. Nějaká hodně mladá a hodně tlustá učitelka se krátce zasmála. Tomáš se obrátil:
- A vám je to, soudružko, líto? Zrudla a zakoktala:
- No jistě. Samozřejmě.
- Tak proč jste se smála? řekl Tomáš.
Na to se ozval smích z několika míst a ten nezmar, pikolík v bílém plášti, vstrčil pero do ruky mně. A bylo to hotové.
- Promiňte, zakoktal jsem, já, já na to nevidím.
Teď se už smáli všichni, ale brzy zmlkli. Několik vteřin bylo trapné ticho, ale kolega pikolík zachránil situaci tím, že plachtu posunul a vytvořil nový hlouček. Na poslední chvíli přiběhla ředitelka, zběžně plachtu podepsala, trochu se zasnila a diskrétním hlasem řekla:
- Ano, soudruh byl dobrým učitelem, ale máme za něho mladou náhradu.
A podívala se na mne.
Pak si uvědomila, že řekla hloupost, a snažila se to zamluvit. - Nic ve zlém, soudruhu. Nic ve zlém, že?
Zabručel jsem “no jo" a sedl jsem si. Tomáš si také sedl. A jen jsme usedli, již stála nad námi nějaká učitelka a hrozně moc sladkým hlasem nás žádala, abychom zase vstali.
- Pardon, soudruzi, tady sedí soudružka Janatová a tady soudružka Janotková.
- Janatová, Janotková, řekl vítězně nějaký starý pán a ukázal na štítky zásuvek proti židlím. Vlastnoručně jsem ty štítky vyráběl. Čtyřicet štítků! Ty štítky dělám už dvacet let. Máte-li zájem, udělám je i pro vás. Lišácky zamrkal:
- Za mírný poplatek. Děvčatům je dělám zadarmo. Že je to tak, Věruško?
Mrknul na nějakou obstarožní učitelku. - Ale Bohoušku, řekla a zakroutila se.
K nám se obrátila s omluvou
- Bohoušek nenechá nikoho na pokoji. Tomáš zabručel, že umíme oba psát.
Ředitelka, která naslouchala s úsměvem našemu malému sporu, Tomáše opravila
- O to nejde, soudruzi. Nikdo z nás nepochybuje o tom, že oba umíte psát, ale jde nám o jednotu. Naše škola si vzala do štítu boj proti nevkusu a jistě uznáte, že štítky musí být vyrobeny jedním autorem a to je: Několik hlasů vpadlo sborově:
- Bohoušek !
- Ano, Bohoušek vám udělá štítky, řekla ředitelka a zatleskala. Všichni usedli, jen my dva zůstali stát. Zdálo se, že je to samozřejmé a já jsem se v té trapné chvíli již smiřoval s tím, že je všechno marnost a já nikdy nikam patřit nebudu a budu pořád trčet jako kůl v plotě. Ale na konec všechno dobře dopadlo. Já dostal místo po tom přejetém Krtkovi a Tomáš vedle ředitelky.
- A ne abyste se nechal také přejet, řekla mi ředitelka laškovně. Zatvářil jsem se tak, aby každému bylo jasné, že se přejet nedám. Zahajovací porada byla nudná. Mluvilo se o kázni, veřejné práci učitelů, odběru tisku a také o ateismu. S úlevou všichni zaznamenali, když si Tomáš zapálil doutník. Mně přitom ale lehko nebylo, protože upřeli své vyčítavé pohledy nejen na něho, ale i na mne. Aby to bylo celé, tak se Tomáš po několika tazích zuřivě rozkašlal. Byl jsem přesvědčen, že kašle schválně a umiňoval jsem si, že se s ním nebudu přátelit. Ředitelka musela přerušit své tese o formách ateistické propagandy, protože v sípavém Tomášově kašli se její hlas úplně ztrácel. Z nepochopitelných důvodů se ale dívala na mne. Zdálo se, že vyčítavě. Měl jsem dojem, že chce, abych něco řekl. Tak jsem omluvně prohodil, samozřejmě nešťastně:
- No, každý se to musí jednou naučit.
Na to mi řekla, že jednak člověk nemusí vůbec kouřit a jednak se nemá učit kouřit na zahajovací poradě. Aby nebylo trapné ticho (Tomáš se již uklidnil), řekl jsem ještě, že on přece kouřit umí, ale cigarety. Na to všichni jenom trhli pohrdlivě hlavami a já byl celý nešťastný z toho, že nás házejí do stejného pytle. Ředitelka se zase vrátila k ateismu a přísně odsoudila to, že přejetý Krtek, na jehož místě jsem seděl, měl na pohřbu dokonce tři duchovní. Dívali se na mne smutně a vyčítavě.
- Jak potom vypadáme? Na jednu stranu hlásáme ateismus a na druhou stranu . . .
Protože nevěděla, co honem říci, dodal ochotně Tomáš: - Na druhou stranu máme pohřeb za asistence tří kněží.
- No ano, jistě, uzavřela ředitelka a přešla k volné diskusi o tom, že v první “a" se nedostávají tři slabikáře a v první “b", že šest slabikářů přebývá.
Po poradě jsem se rozhlížel po nových tvářích a uvažoval, s kým bych se dal do řeči, abych se vyhnul Tomášovi. Ale nikdo si mě nevšímal, protože všichni obklopili ředitelku, které hrdě a horlivě sdělovali, že záchod v prvním patře nesplachuje, že v biologickém kabinetě někdo vytrhal sově peří, a ta učitelka s bílou baculatou ručičkou se celá rudá rozhořčovala, že jí někdo ukradl ze třídy obraz U nás v Kameničkách od Antonína Slavíčka.
Stál jsem za tím kdákajícím houfem, a protože jsem k těm volovinám, co nadšeně vyprávěli ředitelce, neměl co říci a nikdo se mě na nic neptal, tvářil jsem se alespoň, že mě to zajímá. Nakonec, když už to trvalo dlouho, se ke mně připojil Tomáš, stále ještě držel doutník a řekl, abychom šli domů. Nezbylo mi tedy nic jiného, než sestupovat po širokém schodišti školní budovy s ním.
- Stou listinou jsme to vyvedli, řekl jsem rozpačitě. Já na tvém místě bych to podepsal a byl by pokoj.
Tomáš se na mne zadíval překvapeně: - Poslyš, řekl, ty fakt nevidíš?
Zavrtěl jsem hlavou. Nebylo mi do řeči. Mlčky jsme došli k vilce, kde se místo floxů pod okny válela slepice a kde byl malý pokojík, který mě bude stát desetinu měsíčního platu.

(3) 1. ŘÍJNA ODEŠEL TOMÁŠ NA VOJNU. Byl jsem šťastný. Nelze dvěma pánům sloužiti. Považoval mě za zbabělce. Ve škole mě považovali za jeho kamaráda. Neměl jsem odvahu čelit jeho nehoráznostem a být pokorný, skromný a tichý. Ve sboru k nám byli shovívaví. Myslili si, že jeho cynismus při podepisování kondolenční listiny, jeho doutník, jsou naší vzpourou proti městečku, ve kterém jako lidé z “velkého světa" nemůžeme být šťastni. Nechápali, že já na “velký svět" kašlu a že ho vlastně ani neznám. Chtěli být shovívaví ke dvěma bouřlivákům a kdyby Tomáš neodešel, snad bych se tím bouřlivákem i stal. Z čistého srdce. Abych nikoho nezarmoutil. Po Tomášově odchodu mi ředitelka s úsměvem řekla:
- Kriegskamerad vám odešel, teď je řada na vás. V dislokaci si podejte žádost o přeložení. Nemyslete si, oba vás chápu. Tady u nás pro takové nadějné mládence nic není. U nás chcíp' pes.
Ale měl jsem štěstí. Na řešení mého problému nebylo v tom roce mnoho času. Městečko totiž slavilo jubileum. Spadla na ně tíha čtyř set let. Nevím, který Habsburk to byl, co tu osadu před čtyřmi sty lety povýšil na město, ale slavilo se to s velikou okázalostí.
“Čtyři sta let," znělo v ordinaci u doktora :Neubayera, “čtyři sta let" znělo v kantýně cukrovaru a v kantýně.sklárny. “Čtyři sta let`.` znělo všude, kde se scházeli lidé a lidé se v městečku scházeli všude. Nikdo nevěděl, jak s tím čtyřstaletým výročím povýšení na město naložit. Ochotníci připravovali slavnostní představení. Archivář doktor Kříž psal narychlo přednášku, jejímž úkolem bylo dokázat, že městečko bylo průsečíkem mohutných sil, které posunovaly dějiny. Na jednom čelném funkcionáři, který byl výpravčím, ulpělo podezření, že se vyhýbá službě, protože byl tři neděle v Polsku, kde zkoumal stopy po životě slavného rodáka, který na Wratislavské universitě konal přednášky z fyziologie. Předsedové dílčích organizací navštěvovali archívy a věznice protože jejich povinností bylo vystopovat dějiny dělnického hnutí v městečku. Obě kapely, dechovka pana Ptáčka.i dixieland Milana Hofmana, nacvičovaly slavnostní koncert.
My ve škole jsme dostali úkol nad jiné závažný. Sestavit sborník, který by zachytil všechno slavné, co se v městečku kdy odehrálo. Měli jsme na to poradu, kde nám ředitelka rozdělila úkoly.
Sestavit historii hřbitova se zvláštním důrazem na padlé ve druhé světové válce. Vypracovat dějiny zámku a kostela Všech svatých. Zachytit vývoj školy. Úkolů bylo věru mnoho. Všichni se o ně horlivě ucházeli a na lékárnických vážkách odvažovali, zda se určení k nim hodí, či nehodí. I já jsem dostal úkol. Sepsat život jednoho učitele, který pro nedostatek sil dosud učila který v tom jubilejním roce měl dostat nějaký řád nebo vyznamenání. Byl to naprosto nezajímavý stařík, senilní a hloupý, který - protože zestaral ve školní službě - byl považován za vzor všech ctností a všichni učitelé, zejména mladí, museli docházet do jeho hodin, aby jeho způsob práce odkoukali a byli ve stáří právě tak dokonalí a uctívaní jako on. Dětem říkal chaso a učil je vážit si veřejného i svého majetku. Když jeden uličník ze sousední vesnice strhl jinému uličníkovi s hlavy rádiovku a vesele do ní oba kopali, povolal pomocí úředního dopisu otce prvního uličníka do školy. Tam toho udřeného a vyjeveného kočího poučoval o tom, že rádiovka je drahá věc a on, když je jenom kočí, jistě na tom není tak finančně dobře, aby si rádiovku kupoval každý den. Kočí, který mimochodem vlastnil automobil, byl z té přednášky tak zblblý, že honem prohlásil, aby zachránil situaci, že nenosí rádiovku, ale klobouk. A ten starý pán mu řekl:
- Nevadí, pane Zimmer, nevadí. Takový uličník vám bude kopat i do klobouku.
Kočí pak kluka na chodbě zpohlavkoval, a když kluk nejevil patřičnou lítost, bylo mu skoro šestnáct, šeptal mu
- Hergot, tak aspoň řvi, ať má ten dědek radost!
Kluk tedy asi třikrát zařval, starý pán vyšel ze třídy, blahosklonně se usmál, řekl “tak, tak" a všichni tři byli náramně spokojeni. Mne ale ten starý pán rád neměl, protože jsem si jednou pověsil sako na větev mladé meruňky, která rostla na školní zahradě. Přiběhl ke mně, zuřivě ukazoval na sako i na stromek a křičel:
- To se dělá? Víte, jak dlouho roste stromek? Vždyť se může zlomit !
Strhl jsem sako tak horlivě, až se zlomila větev. Visela smutné dolů a já navlékal kabát a cítil, jak se červenám. Kolem bylo plno dětí, které se srdečně smály.
Šel jsem rozpačitě do školy, tam jsem zalezl do biologického kabinetu a začal psát osnovu k článku o tom zasloužilém starém pánovi, který má rád rádiovky, klobouky a mladé meruňky. Článek jsem si rozvrhnul do tří částí:
Jeho postoj za buržoazní republiky.
Jeho boj proti fašismu za druhé světové války.
Spravedlivé ocenění jeho zásluh.
Pak jsem rozevřel školní kroniku, do které starý pán, dokud byl ještě ředitelem školy, zapisoval, a začal jsem si dělat výpisky. K prvnímu bodu jsem si vybral článek z kroniky, který nesl název: “V našem městečku konečně klid."
Starý pán tam konstatoval, že konečně po dvou měsících byla za pomoci četnictva zlikvidována stávka zemědělských dělníků a její organisátoři byli po zásluze potrestáni vězením.
“Bylo načase," prohlašoval, “protože jed bolševických idejí počal otravovat i mladé a něžné naše dětské duše."
Z okupace bylo záznamů mnoho. Pod velikou fotografií Heydricha jsem četl slova přísného odsouzení věrolomných zločinců, jejichž vražedná ruka skosila život mladý a nadějný.
Na další stránce jsem vyjeveně pohlížel na velikou, krásně provedenou fotografii starého pána, jemuž tiskne nějaký uniformovaný Němec ruku a něco mu předává.
“Za zásluhy ve sběru odpadových surovin obdržel jsem zlaté plnicí pero," chlubil se ten starý hlupák v záznamu pod fotografií.
Poněkud konsternován, odložil jsem školní kroniku a tiše zanaříkal
- Ježíš Maria ! Tohle přece nebudu psát !
A pak jsem mávnul rukou. A co? Měl jsem již tu zkušenost, že je stokrát lepší kecat než mluvit pravdu. A začal jsem psát o statečném postoji toho člověka, který riskoval život, vštěpoval dítkám lásku k vlasti a nenávist k okupantům, který již za buržoazní republiky stranil pokrokovému proletariátu a uspořádal sbírku ve prospěch hladovějících dětí stávkujících zemědělských dělníků.
Z psaní mě vyrušil odporný smrad. Z vycpaného tchoře, na jehož dřevěný podstavec jsem odložil hořící cigaretu, se valil šedomodrý dým.
Začal jsem uplácávat řeřavá místa nějakými deskami, ale stejně, než to uhaslo, shořelo půl tchoře. Schoval jsem ho, tou zdravou stranou napřed, do skříně.
Už jsem neměl stání. Sebral jsem kroniku, svůj načatý článek a odešel to dopsat domů. Tam jsem se s tím mořil celý večer a ještě mnoho dalších večerů. Uhlí nebylo. Nebylo je totiž kam dát. Zima se ale také vydržet nedala. Tak jsem jednoho dne chladnokrevně navštívil biologický kabinet a tam utrhl s několika větších dravců podstavce, nacpal je do kapes zimníku a večer jimi topil. Nevydalo to příliš, ale v pokoji bylo veseleji. Zvykl jsem si nato a bez podstavce se válela ve skříni liška, orel, výři, káňata a křečkové.
Jednou takto vycpán, sestupoval jsem po schodech, a jak už to bývá, z podšívky zimníku, měl jsem mizerný zimník, mi vypadl černý, masívní podstavec s inventárním číslem. Třísklo to hodně hlasitě. Tak hlasitě, že se starý pán, který stál na chodbě, otočil, udělal pár kroků, sebral podstavec, zdvihl obočí a beze slova se rozběhl ke kabinetu.
Nezbylo nic jiného, než abych začal utíkat, což s podstavci a aktovkou, v níž jsem zrovna nesl tu nešťastnou kroniku, bylo obtížné. Stačil jsem jenom otevřít dveře budovy a vyběhnout na chodník, když mě starý pán dohnal. Funěl a mával spáleným tchořem.
- Tak, kolego, chytil mě za klopu zimníku, toho tchoře jsem já sám osobně vycpával.
Zmlknul a oddychoval. Najednou zařval:
- A co ta liška? A co výr? Křečkové? Volavka!
Čekal jsem, kdy mě tím tchořem praští přes hlavu. Byla to zlá a trapná chvíle. A já ne a ne mít výčitky svědomí. Naopak, než se stařík vykecal, věděl jsem již, jak na něho vyzraji. Rozevřel jsem aktovku, vyňal školní kroniku a otevřel ji na místě, kde byl stařík zachycen při předávání plnicího pera. To jsem mu strčil pod nos a čekal s vítězným úsměvem na rtech, co bude stařík dělat.
Starý pán pustil tchoře na chodník a začal mi tahat fotografii z ruky.
- Ukažte, hochu, ukažte, žebronil, ale já držel fotografii pevně. Nehodlal jsem ten dokument vydat.
Pak mi ji přece vytrhl a brejlil na ni jako u vytržení. - Ne, to už není ani pravda, breptal nadšeně.
- A kde jste to, hochu, kde jste to vyhrabal? Vidíte, tady, to jsem já. Vidíte, to jsem ještě měl knírek. A tady, stranou, to je nebožka Novotná. Víte, měli jsme se rádi. Už je chudák deset roků pod drnem. Tak vy jste to našel a já na vás s takovým rámusem. Nebožka Novotná! Tu jste měl znát. Ta měla zlaté srdce. Takové se snad už ani nerodí.
Tak stařík breptal a já cítil, že se červenám. Styděl jsem se. Za všechno. Za svou převahu, kterou jsem dal najevo tomuhle breptovi, který místo aby se rděl hanbou nad svým zpotvořeným životem, tady div nebrečí nad tím,.že byl chlapík a měl knírek a nebožku Novotnou, co měla zlaté srdce. Vždyť on za nic nemůže a dělal jen to, co na něm chtěli. Neodvažoval jsem se zdvihnout oči, a když jsem je zvedl, spatřil jsem za okny slídivý pohled jedné učitelky, která našemu výstupu s tchořem přihlížela s ironickým úsměvem. A teď teprve jsem dostal vztek. Chytil jsem spáleného tchoře za zadní nožky, roztočil ho a mrštil jím do okna po tom slídivém obličeji. Ozval se třesk rozbitého skla.
Chytil jsem aktovku a beze slova odcházel. Stařík, stále ještě držel fotografii, za mnou volal:
- Haló, haló, příteli ! Děkuji ! Víte, za tu fotku s nebožkou ! Děkuji vám...
Článek jsem neotisknul. Nikdo ho na mně nechtěl. Aniž jsme se starým pánem někomu něco vyprávěli, všichni už všechno věděli. Začali se mě bát. Nikdo už nevěřil tomu, že chci odejít a že pro mne na malém městě chcíp' pes. Naopak. Začalo se říkat, že chci být ředitelem. Bylo to nepochopitelné.
Starý pán, za něhož konečně dostal okres náhradu, odešel na odpočinek. Bylo mu skoro sedmdesát. Fotografii s nebožkou Novotnou si zasklil a zavěsil trochu stranou od psacího stolu. A nízko. Aby na ni dobře viděl. Stranou proto, že nad psacím stolem v jediném pokoji, který obýval, měl fotografii staré babky v šátku. Ta babka byla jeho matka.

(4) ZE VŠECH ROLÍ, KTERÉ MI KDY SPOLEČNOST vnutila, byla role budoucího ředitele nejpozoruhodnější. Od té kontroverze se staříkem se stal každý můj krok krokem symbolickým, každý můj čin byl stupínkem na cestě k vedení školy.
Rozčilovaly mě třeba nedokončené a rozbité obrubníky kolem parku před školní budovou. S několika staršími kluky jsme začali obrubníky vyměňovat. A to byl veliký tyátr. Učitelé a jejich blízcí známí chodili kolem a významně se usmívali. Říkali “tak, tak". Jeden prostomyslný a mladičký kantůrek mě zastavil a pošeptal mi do ucha:
- Chceš to mít před školou hezké.
Ačkoliv do té chvíle byla libela pro mne dost mlhavým pojmem, vžil jsem se do role starostlivého hospodáře natolik, že jsem schválně, aby to bylo hodně slyšet, pokřikoval na kluky
- Libelu ! Libelu ! Libelu, hoši ! Nezapomínejte na libelu ! Obrubníky musí být ve vodováze.
A kdo šel kolem a slyšel mé zbytečné volání, ten kýval zasvěceně hlavou:
- Ano, ano, bez libely to nejde a výměna obrubníků je stupínkem k ředitelskému místu.
Park byl veliký, práce se protáhla do pozdního jara. V době, kdy obrubníky byly skoro všechny vyměněny, začali mi již někteří hloupější členové sboru donášet. Dozvěděl jsem se, že tělocvikář byl za války velice aktivním členem Kuratoria, chodil ve vysokých botách a v době registrace židovského obyvatelstva shazoval Židy, kterých bylo v městečku velice mnoho, s chodníků.
- Vida, vida, myslel jsem si. Kdo by to do něho řekl.
Také mi označili asi pět nebo osm učitelek, které dnes sice bojují proti náboženským předsudkům, ale dříve... Ach dříve!
- No, no, mínil jsem uvážlivě. Každý se může mýlit a každý si může najít správnou cestu.
Na to usoudili, že to se mnou přece jen nebude tak zlé.
Po inspekci, které se zúčastnil i vedoucí odboru, už bylo všechno zřejmé. Řekl mi:
- Myslím, že naše rozhodnutí tenkrát na konci loňského školního roku bylo správné. Udělals' tu kus práce.
Slova “naše rozhodnutí" “kus práce" byla zaklínadla, která převedena do normálního slovníku znamenala:
- Věděli, proč ho sem dávají.
Myslím, že jedině ředitelka chápala mé dobré vyučovací výsledky i mou práci mimo školu jako docela normální občanskou povinnost, se kterou nespekuluji, ale dělám ji proto, že mě docela normálně baví.
Ale co mi to bylo platné, když každý můj čin byl těmi ostatními registrován a označován jako stupeň k velikému a tajemnému cíli.
Štván strachem, prchal jsem do biologického kabinetu. Teprve tam se mi dobře dýchalo. Okénka byla úzká, a protože to bylo až v podkroví, mohl jsem přehlížet domy a zahrady a koukat jen do polí, kde babky jednotily řepu a vypadaly jako velicí těžkopádní brouci. Jednou se mi strašně zachtělo být také takovým velikým broukem, vyhřívat se na pichlavém sluníčku a úplně se ztratit v tom nekonečném lánu. Vzpomněl jsem si při tom, jak nás matka tahala s sebou na pole, abychom doma nic nevyvedli, a já měl lupu a hlídal své dvě sestry. Stavěl jsem ze stébel trav a květin města a vesnice a tou lupou je zapaloval. Tak jsem si lehl na zem a koukal do toho malého okna, dokud jsem neusnul. Z kabinetu jsem odcházel až za tmy. Na schodech byla školnice a řekla
- No né, pane učiteli! Dneska jste pracoval plných čtrnáct hodin. Že se na to nevykašlete! Vždyť už je tma.
Nedalo se nic dělat, musel jsem se zatvářit ustaraně a říci: - To víte, když to člověk chce dělat pořádně...
Ale domů jsem ještě nešel. Šel jsem na školní zahradu, kde byla bouda se zahradnickým náčiním. Protože byla zamčená, musel. jsem odtrhnout dvě prkna. V boudě jsem si vzal motyčku, schoval ji pod svetr a strašně jsem se těšil na další den, kdy prchnu odpoledne do polí a budu se jako veliký a pilný brouk hrabat v hlíně mezi babkami na nekonečném lánu cukrovky. Měl jsem dokonce chuť vzít s sebou i tu lupu na pálení měst i vesnic, které bych si mohl ze stébel trav a květin stavět.
Pak jsem na to ale zapomněl a odešel druhý den na řepu jen s motyčkou zastrčenou za pásek. Bylo to krásné. Jako brouk jsem se plazil v řádcích řepy, každou rostlinku zbavil plevelu a přesně měřil rozestupy jednotlivých zelených útlých řep. Některé babky mě předháněly, jiné se plazily zase proti mně a šveholily mezi sebou tiše, řečí, která jako by ani neměla slova.
Domů jsem se vrátil pozdě, strašně zaprášený a ráno jsem vstával celý šťastný z toho, že odpoledne budu zase brouk na velikém hliněném poli mezi babkami, mravenci a škvory.
Jenomže má radost netrvala dlouho. Po týdnu skončila má hra na brouka naprosto nečekaně. Ředitelka svolala bleskovou poradu. Zahájila konstatováním, že jediný já jsem uposlechl výzvu Městského národního výboru, který vyhlásil požadavek, aby každý občan v městečku vyjednotil alespoň jeden řádek cukrové řepy.
- Soudruh nejenže okamžitě pochopil obtížnou situaci družstevníků, ale vysoko překročil stanovený závazek.
Tak to řekla a sborovna zašuměla jako úl. Všichni se na mne dívali tak, jako bych je nějak strašně doběhl. Ale po poradě, kde byl vyhlášen závazek okamžitě, to jest hned následující den, nastoupit na družstevní pole a splnit občanskou povinnost všichni a bez výjimky, se všichni tvářili naprosto zasvěceně. Každý hovořil a tvářil se tak, jako by nečekal nic jiného, než že já to budu, který všem otevřu oči. Dvě dívky, které praktikovaly v první třídě a kterých se pracovní povinnost týkala samozřejmě též, si mezi sebou šeptaly, otáčely se po mně a jedna, když myslela, že to nebudu slyšet, řekla, že jsem vůl.
Den po vyhlášení závazku se všichni oblékli jako šašci. Ženské si uvázaly šátek na babku, protože to asi viděly někde v čítance nebo v televizi. Dva muži měli pumpky a rádiovky. Koukal jsem na jejich tlustá lýtka a bylo mi z té šaškárny nanic. Ředitelka navrhla, abychom cestou zpívali. Několik hlasů začalo kníkat nějakou národní písničku, ty mladé praktikantky se po nich ošklíbly a začaly si zpívat něco v twistovém rytmu, což bylo ještě trapnější než to kníkání.
Loudal jsem se vzadu a celou cestu se snažil vyvolat dojem, že k těm povykujícím šaškům nepatřím.
Na poli se všichni začali škorpit, házeli po sobě hrudkami a jeden starší učitel, který se opozdil, běžel tak horlivě po souvrati, že upadl. Ale já bych nic nedal za to, že upadl schválně, aby nás pobavil, protože se po jeho pádu všichni smáli jako blázni a říkali:
- Ten Bohoušek! S tím se vždycky užije nějaká legrace.
Byl jsem zoufalý. Když jsem se chtěl odtrhnout a jednotit rychleji, laškovali, že mi to jde, protože mám praxi. Když jsem se schválně opozdil, divili se, proč mi to nejde. Tak jsem pracoval v houfu, ale to na mne ty dvě praktikantky pořád házely hroudy. Začal jsem tedy předstírat, že musím jít na záchod. Ačkoliv mě nikdo nemohl vidět, stáhl jsem si pro jistotu kalhoty, aby jó nikdo nebyl na pochybách. Seděl jsem tak asi půl hodiny, až mi strnula pravá noha. Pak jsem si natáhl kalhoty a místo na pole ploužil jsem se větrolamem směrem od pole. Na jednom místě mě upoutal placatý kámen. Odvalil jsem ho a začal pozorovat rezavé dlouhé škvory, jimiž se to pod kamenem jen hemžilo. Když jsem zdvihl oči, spatřil jsem tři učitele, kteří se loudali k místu, kde jsem zmizel i já. Šli jeden za druhým jako husy a zřejmě se snažili být nenápadní. V křoví se všichni tři sešli, stáhli pumpky a seděli asi deset minut. Pak se jeden po druhém oblékli a ploužili se pryč, tam, kde jsem pozoroval škvory.
Když mě spatřili, spiklenecky zamrkali.
Tak pro ně skončila ta slavná brigáda. Pro mě to pak všechno skončilo článkem v okresních novinách. Někdo tam pohotově napsal, že učitelé podníceni mým příkladem přispěli významným podílem k dokončení jarních prací. Článek končil větou
Čest jeho snaze!

(5) PO TOM, CO MĚ MÍSTNÍ NOVINY PROslavily v okresním měřítku, se už jenom napjatě čekalo na den mého jmenování. Kolegové jezdili na okres v očekávání, že k nim přistoupí nějaký ten úředník či sekretářka a tajemně pošpitá do ucha nové personální složení našeho sboru. A oni stejně tajemně, neboť celá záležitost bude ještě obestřena úředním tajemstvím, ke mně přistoupí a s významným úsměvem mi stisknou beze slova ruku.
Byl jsem zván na kávu i na menší pikniky, kde se pilo víno a podávaly zákusky. Zvali mě i ti, kteří nevěřili v mou závratnou kariéru, ale žili v domnění, že ač ředitelem třeba nebudu, jsem alespoň na vyšších místech dobře, a snad i výtečně zapsán.
Pikniky s vínem byly příjemné. Snažil jsem se vždy co nejrychleji se opít, abych zahnal strašlivé pomyšlení na to, co se stane, až celý ten humbuk praskne. Představoval jsem si ty vyčítavé pohledy, a někdy dokonce počítal, co stojí zákusky mnou snědené a jakou cenu má káva a víno mnou vypité, a uvažoval jsem, jak to těm lidem uhradím, až zase zklamu jejich očekávání. Jejich dětem jsem chtěl koupit bonbóny, čokoládu a leporela. Těm starším nějaké vážnější knihy, které bych dal podepsat autorům. Ženám a dívkám květiny, samozřejmě ty vzácnější, nebo láhev nějakého sladkého likéru. Snad becherovku,: kmínku nebo curaçao. V záchvatu velkorysosti jsem pomýšlel i na francouzský koňak.
Nejčastěji jsem byl zván k jedné starší učitelce, kterou ředitelka krutě a myslím celkem zbytečně pronásledovala. Ta mi vyprávěla o marnosti své práce za současného vedení školy. O tom, jak se dlouho do noci :moří s přípravami na vyučování a ředitelka pak její hodiny hodnotí nejen jako velmi špatné, ale dokonce jako nepřipravené. Bylo mi jí strašně líto a velmi často jsem měl již na jazyku větu:
- Jen klid, klid! Až já převezmu vedení, bude vašemu trápení konec. Ano, konec. Na to můžete vzít jed.
.... Samozřejmě, že nic takového jsem nevyslovil, ale umínil jsem si, že ve chvíli, kdy se na mě přestane usmívat a kdy mě přestane zvát, ve chvíli, kdy si uvědomí, že jí nemohu pomoci, půjdu a koupím jí velice drahou bonboniéru, několik svazků dobré beletrie podepsaných autorem á snad, snad i láhev kmínky nebo klášterního tajemství.
A řeknu jí
- Děkuji za všechno. Byl jsem tu opuštěn a zachovala jste se jako matka.
Byl jsem dojat při těchto představách až k slzám.
Není divu, protože celá ta záležitost se zkomplikovala. Zamiloval jsem se do její dcery, která studovala medicínu a byla krásná jako lvice, ale dělaly to spíš její těžké a zlaté vlasy.
Před koncem školního roku studovala většinou doma a jednou týdně jsme se scházeli v parčíku před kostelem. Láska to vlastně ani nebyla. Bylo to vědomí, že někde v městě je kostel, u kterého mě někdo jednou týdně očekává, že někde v městě je dům, kam mohu přijít a vypít kávu, víno, sníst zákusek, ztlumit či zesílit rádio, urovnat ubrus, přinést do vázy květiny a říci, že venku prší.
Lidé se na mne usmívali, a kdyby mi jejich úsměvy nehořkly při představě, jak je zklamu, bylo by mi docela dobře.
Jenomže ten dlouho očekávaný den zklamání konečně přišel. Ne najednou, ale pomalu, docela pomalu. Začalo se proslýchat, že dislokace je uzavřena a k žádným změnám nedošlo. Lidé ke mně přicházeli, oznamovali, že dislokace je uzavřena, a čekali, co já řeknu. Neměl jsem, ovšem, co říci. Věděl jsem, že nebude změn. Jen z jejich zklamání mi bylo hořko. A nejhorší bylo, když zklamání začalo přecházet do polohy nenávisti a pohrdání. Začalo se říkat, že mi sklaplo, a já se styděl. Ano, styděl jsem se chodit i ke kostelu na schůzku s dívkou, která měla zlaté vlasy a vypadala jako lvice. Když jsem s ní šel po městě, zdálo se mi, že demonstruji a umocňuji svou neschopnost zařadit se kamkoliv. Naštěstí i to skončilo.
Stál jsem jednou odpoledne u kostela a čekal. Nikterak mi to nevadilo. Byl jsem zvyklý čekat čtvrt hodiny, půl i více. Hodiny odbíjely, ručičky stoupaly a klesaly a já čekal. Ani jsem nevěděl, proč čekám. Věděl jsem, že čekám marně. Vypadl jsem ze hry, byl konec. Velká a zlatá ručička hodin nad mou hlavou trhavě stoupala. Představil jsem si dlouhou hedvábnou šňůru, jak visí od té ručičky dolů a já si jí vážu na krk. Ručička trhavě stoupá, stoupá a vleče s sebou i mne. Pořád nahoru. Pak, asi v polovině věže, tu dívku spatřím v dálce, jak běží ke kostelu. Třepu nohama, ale ručička stoupá. Ona běží, já stoupám do korun lip, kde bzučí včely.
Ručička dospěla až nahoru, hodiny zazvučely. Probudil jsem se ze své šílené představy.
- To by byla ale blbost se oběsit, napadlo mě.
Nešlo mi o tu dívku, která nakonec nepřišla, ale o to, co jsem spatřil vyzdvižen zlatou stoupající rafií:
Chmelnice, čisté vršky s vinicemi, pole, pole řepná., pole s obilím.
Nevěděl jsem sice, co se mnou dál bude, ale šel jsem domů úplně klidný. Nikomu nekoupím bonboniéru ani knížku, ba ani becherovku, svazky beletrie a francouzský koňak. Ne, tím to nespravím. A co bych vlastně spravoval? Mohu za to, že ode mne chtějí, co já nechci? A je to vůbec důležité? Možná, že nikoho tak dalece nezajímám.
Cestou jsem potkal cikána, jehož děti jsem učil. Dali jsme se do řeči. Cikán si koupil parcelu poblíž ulice, kde jsem já bydlel, a na té parcele si stavěl dům. Ale byl to špatný cikán. Nikdo v městečku ho neměl rád. Říkalo se, že na cikána je moc nafoukaný. Přistěhoval se ve stejné době jako já s celou rozsáhlou rodinou a dvěma dlouhými psíky jezevčíky. Děti chodily k nám do školy, babička zametala ulice, on jezdil s koňmi a jeho žena byla v domácnosti. Protože v městečku nikdy žádný cikán nebydlel, zželelo se paním z výboru žen té rozsáhlé rodiny a na jedné schůzi se usnesly, že cikánovům přinesou staré obnošené šatstvo a naučí je žít. Paní učitelka Kinclová a paní doktorová Šimková pak navštívily cikánskou rodinu a slavnostně cikánům předaly obnošené punčošky, sešlapané botičky, seprané blůzičky a jiné takové krámy, s nimiž si v domácnosti asi nikdo nevěděl rady. Jenomže cikánka místo poníženého vděku, který městečko vzhledem k předpokládaným nuzným poměrům očekávalo, se strašně rozčilila, obě dámy vyhnala a sešlapané botičky, obnošené punčošky i seprané blůzičky vyházela oknem na ulici.
- Vyserem se vám na vaše krámy, křičela za nimi.
- Můj starý i naše stará matka dost vydělávají, abysme se sami o sebe postarali. To už není, jako bývalo, dneska je cikán jako vy.
A tím to měl cikán rozlité nejen u místní honorace, ale po celém městečku.
- Branže cikánská, a ještě nafoukaná, říkalo se.
Nevěděl jsem, čím to je, ale ten cikán mi byl v něčem blízký. Snad tím, že on také zklamal očekávání a žil si svůj, a ne vnucený život. Šli jsme spolu na jeho parcelu, a kdo nás potkal zabrané do hovoru, ten kroutil hlavou. A když jsem pak na parcele vzal krumpáč a lopatu a pustil se s cikánem do hloubení základů, bylo mi jasné, že má pověst už vzala definitivně za své. A tentokrát mi to, snad poprvé v životě, vůbec nevadilo.
Hloubili jsme základy a mezi nohama se nám pletli ti dlouzí psíci jezevčíci. Jeden z nich stále sháněl myši. Když nějakou chytil, tak dvakrát zacvakal zuby a schlamstnul ji. Cikán se mu smál a říkal:
- Hlady něpomre.
A tak jsem vlastně strávil konec školního roku. Na cikánově parcele. Ještě v době, kdy mě trápila myšlenka, jak přežiji zklamání a rozhořčení nad tím, že jsem se nestal ředitelem školy, uvažoval jsem o dalším přeložení. Po tom šíleném snu u kostela, a práci na cikánově pozemku mi bylo úplně jedno, jak to se mnou dopadne.
Pochopil jsem, že člověk může žít, i když je zavržen veřejným míněním. Pochopil jsem, že jsou i lidé, kteří se na veřejném mínění nepodílejí, že jich je hodně a vedou docela správný život. Bylo to takové vítězství bez porážky a bez poražených.
V poslední den školy mě přijel navštívit Tomáš, který sloužil v krajském městě a dostal několik dnů volno. Večer jsme chtěli jet domů, protože velký kus cesty jsme měli společný. Na autobus byla hodina času: Tomáš navrhl, abychom šli zatím na třešně, které rostly kousek za městem: Vylezli jsme na rozložitý strom, bylo to poprvé v životě, co jsem se ocitl na stromě, a trhali sladké, růžové plody.
Asi po čtvrt hodině se strhl pokřik. Nějaký pán v klobouku mával holí a doprovázen maličkým bílým a zuřivě štěkajícím psíčkem se hnal ke stromu, na němž jsme seděli.
Tomáš bystře sjel po kmeni a začal utíkat. Mně to trvalo trochu déle a tak se stalo, že jsem hlídačově holi neutekl. Ale uhodil mě jenom do ramene. Tomáše jsem brzy dohnal. Běželi jsme, chechtali jsme se a za námi se ozýval štěkot maličkého bílého psíčka a hlídačovo spílání:
- Uličníci ! Zatracení uličníci !
Pak jsme seděli v autobusu a čekali na odjezd. Venku se udělal' vítr. Po chodníku kousek od autobusu se procházel starý pán, jehož jsem v zimě tak zarmoutil tím tchořem. Když mě uviděl, vysoko zdvihl klobouk. Pak zamával nadšeně rukama, poskočil radostí jako mladík a vyhodil klobouk do výše. Špatně si to ale vypočítal a klobouk zachycen větrem mu upadl do prachu.